Všichni jsme se plácali po zádech a ukápla nejdna slza štěstí. Motali jsme se dokola, řvali vlastenecké nesmysly. Nakonec jsme se chytli kolem ramen a vyrovnali se do lajny. Nastala ta chvíle, kdy se halou rozezněla česká hymna. Samozřejmě, že tahle situace se neobejde bez slz. Kdyby to tak viděl Voris! Zavolám mu to, hned jak se dostanu někam do klidu. To ale rozhodně nebude v příštích dvou hodinách.
Když jsme si vyslechli národní hymnu, potřásli jsme si rukama s Rusákama, ale vážně jen kvůli tradici. Potom jsme se rozutekli do šatny, kde jsme bouchli 3 šampaňský. Hádám, že dneska spánkový deficit rozhodně nedoženu.
"Tak jste to nakonec zvládli..." dojímal se trenér: "Víte, já jsem vám moc nevěřil. Vlastně jsem tomu nevěřil až do posledního nájezdu. Jsem tak rád, že se ta všechna dřina vyplatila. Teď už dost keců, jde se slavit!" S tím jsme všichni souhlasili. Nakonec jsme se přesunuli do hospody ve vedlejší budově, kam jsme se dostali přes podzemní tunel. Tohle všechno bylo kvůli "teroristům".
Když jsme vešli do hospody, byl už tam připravený dlouhý sůl, který jsme samozřejmě hned obsadili. Sedl jsem si vedle Alexe, z druhý strany Ondra Pavelec a naproti seděl Petr Nedvěd. Ten z nás byl nejvíc dojatej, protože to byl jeho poslední mistrák v kariéře. Tak nějak si nedovedu představit, že bych byl na jeho místě. Myslím, že jsme udělali všechno proto, aby si to naposled pořádně užil, aby to stálo za to! Na tuhle myšlenku jsem si objednal vodku. Potom další a další. Ani nevím jak, najednou jsem jich v sobě měl sedm. Už jsem začínal vidět rozmazaně, takže další už jsem odmítnul. Jasně, že kecám. Ono, když na vás tlačí dva brankáři a jeden útočník, těžko odmítnete. Takže jsem se -jak to jen říct slušně- zlil jako prase. Naštěstí jsem nebyl sám, protože ve stejné formě bylo zbylých devatenáct chlapů v místnosti. Ani nevím jak, najednou jsme tančili. Kdyby aspoň na stole, ale my tancovali na židlích. Prostě měl každý svoji židličku, na který roztáčel svůj hříšnej tanec. Jsem si jistej, že jsem se u toho cítil lépe, než jsem jsem u toho vypadal. Posunul jsem si svoji židli blíž k tý Alexově a najednou jsme tancovali dva na jedný. Potom jsem se chtěl opřít nohou do opěradla a udělat pózu, protože písnička zrovna končila, asi jsem neodhadnul svoji sílu, nebo co, najednou jsme s Alexem leželi na zemi. To by ještě nebylo tak hrozný, kdyby Alex neležel přímo na mě, a kdyby mě vzápětí nezačal líbat. Co to do prdele dělá?! Shodil jsem ho vedle sebe, a opřel se o lokty, takže jsem byl v jakémsi pololehu.
"Jups." řekl Alex a začal se smát jako blázen. Pak ale přestal a podíval se směrem ke stolu, kde sedělo devatenáct chlapů, co na nás beze slova zíralo. Alex znovu propukl v smích. Takže teď to asi budu muset vysvětlit.
"Takže chlapi," začal jsem: "co vám sakra furt budu povídat," bral jsem to s nadhledem, protože jsem věděl, že se z toho už nevymotám.
"Vídíte," odmlčel se Hertl, škytnul a potom pokračoval: "já vám to říkal," zamlel, a posadil se dolů na židli.
"Ty, prosimtě, mlč. No prostě je to s náma tak, že se máme rádi, víc než jako kámoši a do roka -možná do měsíce, nebo do tejdne- asi uvidíte noviny s nadpisy typu ,Teplouši na ledě, a tak podobně. Takže, je na vás, jak to budete brát." řekl jsem, a nepředstavitelně se mi ulevilo. Nastalo hrozný ticho. Asi nejdelších patnáct vteřin v mym životě, který jsem strávil čuměním do zdi s přiblblým úsměvem a nadějí. Nakonec vstal Michael Frolík, zvedl flašku rumu nad hlavu, zvolal: "Tak na lásku všeho druhu!" a napil se. K němu se samozřejmě přidal i Ondra Pavelec, protože oni dva bez sebe nedaj ani ránu. Potom už to šlo jeden podruhým, vlastně se na nás všichni napili, a nakonec i my. Předtím jsem ale musel Alexe zvednout ze země, což vlastně nezní tak namáhavě, ale zkuste si to se dvěma promilema v krvi. Potom jsme vlastně slavili, a slavili, až dokud mi nedošlo, že o tom všem Voris vlastně ještě nic neví. Vyběhnul jsem ven k autu, ale Alex mě zadržel: "Haló, mistřee! Vy jste na něco zapomněl!" řval přes ulici a smál se.
"No jasně, klíčky nemám," zařval jsem na něj zpátky, aby mě přes rachot aut slyšel.
"No, to možná taky, ale hlavně, jsi naliteej! Já jsem nalitej, ty jsi nalitej, všichni jsme nalitý! A nalitý lidi nemůžou dělat co? No nemůžou řídit auta. Protože by se co? Nabourali jako Voris v létě." zasmál se, a pak pokračoval: "Chlape, poď se vrátit do hospody, trenér tam za Vorisem určitě už zajel," řekl. To už byl přímo u mě a držel mě kolem ramen. Vyměknul jsem a vrátil se do tepla. Jen jsem vlezl do dveří, zastavil jsem jednu z hostesek a vzal jí panáka z podnosu. A pak rovnou druhýho. Do toho mi zazvonil mobil, proto jsem vylezl z centra dění do tiššího prostředí. Volal trenér.
"Haló? Pane trenére! Proč tu nejste s náma? My tu pijem! Přijeďte!" Zamumlal jsem do telefonu a opřel se zády o zeď, málem jsem totiž spadnul.
"No, to jsem si přesně myslel. Takže řídit asi nemůžeš, co?" zeptal se trenér.
"To fakt asi nedám. Já jsem nalitej a všichni jsme nalitý, a kdo je nalitej ten nemůže řídit, protože by se naboural jako Voris v létě," řekl jsem s podivným úsměvem na tváři.
"No jo, Voris. O toho tu vlastně jde. Víš, volám to tobě, myslím si, že jsi mu nejbližší. Možná by bylo fajn, kdyby ses tu ráno, než pojedeš na letiště, stavil. Pak ti pošlu přesnou adresu tý nemocnice. Hlavně prosimtě, počkej si, až vystřízlivíš, jo?" naléhal, ale když jsem mu všechno odsouhlasil, akorát se rozloučil a položil to. A já jsem se taky položil. Na gauč pro VIP hosty. To byla paráda, jak se všechno kolem mě točilo. Hlavně ten bezva barevnej strop.
