Pozn.: Není to nakonec poslední díl. Původně měl být, ale bylo by to moc dlouhý a čekali byste ještě dlouho. Tohle je zhruba 1/3 celýho toho posledního dějství, takže se můžete těšit ještě tak na dva díly:))
Nasedl jsem do auta a pustil rádio v domnění, že mi hudba aspoň na chvíli vyžene démony z hlavy. Nehráli ale zrovna optimisticky, takže mi začaly znovu vlhnout oči. Okamžitě jsem rádio vypnul, ale oči se nevysoušely. Právě naopak. Mlžily se mi čím dál víc, až mě nakonec donutily zastavit na kraji silnice a složit hlavu do dlaní. Ty se při každé další podobné myšlence o trochu víc plnily slzami, až mi tekly malé potůčky po předloktích. Co když Lucka nebude schopná přijmout, kdo jsem? Co když mi vezme malýho? Sakra, chybí mi... Jak moc mi bude chybět, až ho budu vídat jednou za dva tejdny? Kdo ho bude učit na ledě? Ale na pak je tu přece Alex, toho miluju. Jak si můžu vybrat mezi svojí životní láskou a dítětem? Bože, kdy jsem naposled takhle hysterčil? Na základce? Vzpamatuj se, už ti není patnáct, nějak to dopadne. Utřel jsem si oči, dlaně i předloktí a konečně vjel zpátky na silnici. Po půl hodině kličkování pražskou dopravou jsem se ocitl před vchodem do vlastního bytu, který mi nikdy nepřišel tak cizí. Chvíli jsem sbíral odvahu a pak jsem vešel.
Vyzul jsem si boty, sundal si kabát, a než jsem se stihl pořádně rozhlédnout, uslyšel jsem cupitání a žvatlání. To, co mi tak strašně chybělo celých 14 dní.
"Tatata tata.." ječel Ondrášek, když ke mně běžel chodbou z pokojíčku. Zvedl jsem ho do náruče a přitiskl ho k sobě.
"Ahoj broučku." řekl jsem potichu. Potom jsem se na něj podíval, a když jsem uviděl, že mu tečou slzy, snažil jsem se ho (nebo sám sebe?) utěšit: "Copak? Co se děje? Všechno je dobrý, táta už je doma." řekl jsem, ale potom jsem potichu dodal: "Jenom sám neví, jak dlouho doma zůstane."
Utřel jsem mu slzy, i když jsem vlastně znovu bojoval s těmi svými. Naštěstí úspěšně, takže jsem mohl vyrazit směrem k obýváku. Když jsem tam přišel, nikde nikdo.
"Lucko? Jsi tu?" zeptal jsem se, ale bylo to spíš šeptnutí v naději, že mě neuslyší.
"Tady jseem, miláčku!" Slyšela. Vyřítila se z kuchyně jen v mojí mikině, s rozcuchanými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. Byla to přesně ta Lucka, do který jsem se před pěti lety zamiloval. Nechci ji uplně ztratit. Sakra, proč mi to všichni tak komplikujete? Možná jsem se neměl vůbec vracet. Alex, Alex, Alex - opakoval jsem si v hlavě, ale před očima jsem měl Lucku a důvěřivé modré oči tříletého dítěte. O tom všem jsem přemýšlel, zatímco mě Lucka objímala. Jakmile mě ale chtěla políbit, udělalo se mi lehce nevolno a na poslední chvíli jsem trochu uhnul, takže její rty skončily těsně pod mou lícní kostí. Asi jí to přišlo divné, ale nic neřekla. Přešla to s (sice trochu falešným) úsměvem. Den se neskutečně táhl, což bylo pro mě jedině dobře, večera jsem se totiž neskutečně bál. Lucka bude chtít určitě slavit, pít a kdo ví co ještě. Je to težký, když začnete svoji manželku brát jako svoji kamarádku.
Jenže slunce zašlo, Ondráška jsem uložil do postýlky a nyní jsem musel při skleničce čelit všem těm nenápadným Lucčiným útokům a předstírat, že je nevidím. Nejprve si prsty hrála s hrdlem od lahve, neustále se kousala do rtu, a kdykoliv mohla, předklonila se co nejvíce to šlo. Jenže se mnou to absolutně nic nedělalo. Teda pokud pominu to, jak jsem se z toho klepal nervozitou a bál se, co všechno budu muset ještě přehlížet. Ale tyhle pocity ve mně asi uplně vyvolat nechtěla.
Čím byla opilejší, tím byla naše témata ke konverzaci stupidnější. A Lucka živější. Chvilku před půlnocí mi s mrknutím oznámila, že se jde vysprchovat a že mě tam bude čekat. To byla moje příležitost - až se vrátí, budu předstírat, že jsem usnul. Jenže jsem věděl, že jí sprchy trvají minimálně 20 minut i když je střízlivá, takže teď mám jistou půlhodinku k dobru. Prvně jsem myslel, že si rovnou položím hlavu na opěrku a možná usnu doopravdy, ale potom jsem si vzpomněl na Alexe. Neskutečně se mi po něm stýskalo. Kdybych si nevymazal jeho číslo, teď bych mu napsal. Jenže já jsem ho vymazal. Oba jsme to udělali. Vzpomněl jsem si na naši jedinou společnou fotku. Alex má na ní úsměv od ucha k uchu, ale já jsem tam jen napůl. Říkal, že on tam prostě musí bejt celej, jinak nehraje. A když hokejista vyhrožuje, že nebude hrát, tak se mu musí vyhovět, zvlášť když jde o brankáře. Hned co jsem tu fotku otevřel a na milisekundu se na ni podíval, ozvala se z koupelny rána. Okamžitě jsem zamknul obrazovku a běžel se podívat, co se stalo. Otevřel jsem dveře a uviděl Lucku v noční košilce na zemi.
"Co se stalo? Tys uklouzla?" zeptal jsem se a snažil jsem se ji zvednout.
"Trošku. Chyběls mi. Neskutečně moc jsi mi chyběl. Ale teď už tě mám u sebe." řekla spokojeně, ale dost unaveně, takže jsem ji v náruči odnesl až do ložnice a položil ji do postele. Když jsem ji ale chtěl přikrýt, vrhla se na mě a začala mě líbat na krku. Zachvěl jsem se a okamžitě jsem ji od sebe odtrhl. Tentokrát už to asi jen tak nepřejde.
Nepřešla. Posadila se na posteli, dívala se na mě jakoby zespod a potom se zeptala:
"Ty někoho máš?" Pohledem kmitala po mém obličeji.
Následující dvě hodiny se střídala fáze neúnosného křiku s fází ještě neúnosnějšího ticha. Každá fáze křiku končila větou: "Probudíš Ondráška." nejspíš jenom proto, aby mohla po 30 vteřinách mlčení znovu začít.
Byly 2:00 ráno a já postupně zjišťoval, že tuhle hádku už nevyhraju. Odebral jsem se s polštářem a dekou na gauč, kde jsem strávil zbytek noci.
Život vs. já: 1:0 po první třetině
