Trénink byl dneska dost tvrdej a to asi z toho důvodu, že jsme si nemohli dovolit prohrát zítřejší zápas s Lotyšskem. Nejdřív jsme se jen střídali před bránou, ale to byl pro Alexe hroznej záhul a pro nás naopak. Takže se trenér rozhodl rozdělit nás do dvou týmů. Samozřejmě jsem hrál proti Alexovi. Asi jsem byl dost zamyšlenej, protože se mě během deseti minut zeptali asi tři hráči, co mi je. Trvalo mi půl tréninku, než jsem se konečně začal soustředit na hru, protože kdykoliv jsem měl šanci vystřelit na bránu, vzpomněl jsem si, na koho vlastně střílím a roztřásly se mi ruce. Jakoby mě něco sevřelo zevnitř. Smáčklo mi to srdce a žaludek, taky plíce, a vlastně úplně všechno, co bylo kolem. To jsem pak radši přihrál komukoli, kdo byl nejblíž. Byl jsem celkem rád, když to trenér tentokrát odpískal dřív. Přestože jsem se vlastně moc nenadřel, když jsem se kymácel do šatny, odkapával mi pot z vlasů. Nesnáším to. Chtěl jsem si rychle sundat dres a jít se vysprchovat, jenže to si chtěli zrovna všichni povídat a já jsem se nedokázal soustředit na dvě věci najednou, takže jsem to vzdal, seděl jsem celej spocenej a smradlavej na lavičce a povídal si s ostatníma. Probrali jsme dnešní mládež, a to jak hokejovou, tak nehokejovou, filmy, NHL a ani nevím jak, skončili jsme u Ivety Bartošový. To už jsme ale byli v šatně jen tři. Já, Voris, a Alex. Odmlčeli jsme se. Konečně jsem si rozvázal brusle, a pohleděl na svoje hokejem zničený chodidla. Jediný z mnoha důsledků zápalu hry, kterej mě fakt žere. Sundal jsem si kalhoty, dres a vycpávky, protože do sprch se chodí jen ve spodním prádle. Tohle mi přijde hrozně úchylný, ty společný sprchy. Kdyby tam byly alespoň nějaký závěsy, nebo tak. Dost možná je to taky příčina toho, co se včera stalo. Ale nejspíš ne, protože to by to muselo bejt u hokejistů (a vlastně u všech, co se kdy sprchovali ve společných sprchách se stejným pohlavím) naprosto normální. Což není. A taky není normální stát dvě minuty jen v trenkách na místě, čučet do zdi a přemýšlet nad tím, co je normální. Slovo "normální" začínám nenávidět.
Rychle jsem tedy zaběhl do sprchy. Na první pohled se vše zdálo stejné jako vždycky, proto jsem si stoupnul hned pod první sprchu. Voris už někam zmizel. Zalétl jsem pohledem tam, co už tehdy v letadle.Asi jsem nebyl zas tak nenápadný, protože Alex se sprchoval u předposlední sprchy, po chvíli se ale odsunul až k té poslední.
"Co je?" zeptal jsem se, když jsem si mydlil vlasy šampónem.
"Nic. " spláchl ze sebe zbytky mýdla, a vzal si ručník, kterým si začal vysoušet tělo. Když si všiml, že se dívám, omotal si ručník kolem pasu, a odešel. Po chvíli jsem ho následoval. Jeho přístup mě hrozně zmátl, já jsem prostě nečekal, že se bude chovat takhle.
"Přemejšlel jsem. Víš, ty nejsi můj první. A navíc mám ženu, dítě, ostatně v tomhle jsme na tom stejně. Já už prostě nechci podvádět. A taky nechci, abys kvůli mně podváděl ty. Zapomeň na mě." řekl a sklopil zrak. Vůbec jsem nevědel, jak reagovat, jestli mám něco říct, mlčet, odejít, umřít... Zmohl jsem se alespoň na pár vět.
"Prosím, řekni aspoň, že... že toho nelituješ! Nebuď srab sakra! Jednou jsi hokejista v národním týmu, uděláš něco, co ti v tu chvíli přišlo naprosto normální a utečeš od toho? Nebuď blbej srab!" Nechtěl jsem řvát, to ono nějak samo. Slova se drala z mýho krku jako hejno havranů, klovala, a škrábala drápy. Alex se k tomu vůbec nevyjádřil, zbaběle utekl. Po prásknutí dveří se otevřela jedna z kabinek a vyšel Kuba. Tvářil se dost překvapeně. Sakra, sakra, sakra! To nás musel slyšet zrovna on, na kterym mi nejvíc záleží? Ikdyž na druhou stranu, jemu to bude asi nejjednodušší vysvětlit. Takže se o to pokusím. Začal jsem vyprávět celou story, od toho incidentu v letadle, přes indicent na rušné silnici, až po incident u něj v ložnici. Najednou mi bylo trapně. Voris za celou dobu nevydal ani slovo, a když jsem skončil, zíral s pootevřenou pusou. Chvíli bylo ticho, asi tak pět vteřin, ale já jsem to vnímal jako celá staletí, až pak z něj vypadla chabá otázka: "No to si ze mě děláš prdel?" Neznělo to naštvaně, pohoršeně... Spíš zvědavě - až mě to děsilo.
