o čtyři, dny později
Dny a noci plynuly. Člověk by řekl, že hokejisté na mistrovství pouze trénují, nebo spí. Omyl. Vlastně je to z části pravda, ale v poslední době bych řekl, že chlastání patří k šampionátu více, než hokej. A to platilo i pro dnešek, protože nebyl zápas. V jedenáct hodin večer mi zazvonil telefon. Volal mi Vorys, že jsou v hospodě, a ať tam okamžitě naklušu, že už mi točí pivo. Proti srsti mi to nebylo, proto jsem všeho nechal a vypadnul z hotelu. Naštěstí to bylo jen přes silnici. Když jsem tam přišel, zjistil jsem, že česká hokejová reprezentace zabrala tři jídelní stoly po šesti. Jen jedno volné místo, a to hned vedle Alexe. Měl jsem z toho radost. Nevím, u mě bývá zvykem, že se s nováčky seznamuji dlouho, a ani po dvou týdnech se s nimi necítím moc dobře. S Alexem to bylo jiný. Už po dvou chlastačkách ke mně tak nějak přilnul.
Rozbolela mě hlava, takže jsem veškerej alkohol odmítal, ikdyž, přiznám se, jedna vodka do mě zahučela. To Alex s Vorisem se se skromností nezdržovali. Nevím, kolik toho vypili, po čtvrtém panáku jsem jim to přestal počítat. Ani jsem se nedivil, když Alex po půl hodině, co jsem přestal počítat, přestal pít a smát se.
"Je mi nějak blbě chlapi, musim na vzduch. Kdybych se nevrátil, tak mě sežral... " Zavrávoral.
"Kdo tě sežral?" Zeptal se ho Voris. Vzhledem k tomu, co měl vypito, byla ta otázka celkem na místě.
"No přece teeen, no... lední medvěd!" Zařval Alex a vydal se ke dveřím. Hospodou zatřásl bouřlivý smích, který mojí bolavý hlavě opravdu neprospěl. Rozhodl jsem se, že to půjdu radši dospat. S tím samozřejmě ostatní nesouhlasili, pak mě ale nechali jít. Když jsem vylezl z hospody, do tváře mě praštil mráz. Alex chodil v půlkruzích po chodníku. Nějak se ale zapotácel a nyní směřoval přímo do jednoho z pruhů rušné silnice. To ve mě probudilo jakýsi ochranářský pud, nebo jak tomu mám říkat, takže jsem se k němu rozběhl a chytil ho zezadu za ramena, čímž jsem ho zastavil. Ulicí se ozvalo zakvílení brzd a troubení rozčilených taxikářů. Paráda, právě jsme zastavili dopravu na nejspíš nejrušnější silnici celého Stockholmu. Hodil jsem si Alexovu ruku okolo ramen, a takhle jsem ho převedl přes přechod.
"Teď musíme zmizet, ty magore nalitej. Nechci mít průser s policajtama," Řekl jsem a táhl jsem ho k hotelu. On něco blábolil, občas tak hlasitě, že jsem zpozoroval, jak ostatní ubytovaní nevěřícně pootvírávají dveře od pokojů a hledají zdroj toho řevu. Celkem to trvalo, dostat ho po schodech do třetího patra. Rozhodně to ale bylo přijatelnější, než s ním jet výtahem v obavě, že k nám někdo přistoupí a Alex se bude chovat tak, jak se chová.
