V 5:00 mi zazvonil budík. Možná se to nezdá, ale i tři a čtvrt hodiny spánku stačí hokejistovi k regeneraci. Jenže ne dnes. Když jsem se probudil, cítil jsem divnou prázdnotu, která nebyla překvapivě způsobena hladem, jak to u mě většinou po ránu bývá.
Myslel jsem na svou rodinu, čím více jsem o ní přemýšlel, tím více mi chyběla a čím více mi chyběla, tím více mě žralo to, co se včera stalo. Na druhou stranu jsem měl ze vzpomínky na Alexovy dotyky pořád ještě husí kůži. Nedalo mi to a urychlil jsem přípravu na trénink, abych se stihl stavit u Alexe. Usoudil jsem totiž, že ho prostě musím vidět.
Na chodbě jsem si ani nerozsvítil, kvůli obavám z odhalení. Vlastně bych se mohl vymluvit na cokoliv: že jdu na záchod, na bar, nebo kamkoliv jinam, jenže vím, že lhaní není moje nejsilnější stránka. Nikdy nebyla a doufám, že nikdy nebude. Do jisté míry to považuji za znak čestnosti. A čestnost by přece měla být přední vlastností hokejistů, nebo ne? Než jsem stihl dokončit myšlenku, ocitl jsem se v tmavé chodbě. Vím, že někde na konci by měl být Alexův pokoj. Teda jestli si to dobře pamatuju. Pomalinku jsem pokládal jednu nohu před druhou, tak aby nevrzala podlaha. Skoro jsem nedýchal. I přes to jsem si připadal hrozně nápadný. Když už jsem byl konečně na koci chodby, mihnul se kolem mě stín. Rychle jsem se otočil, ale nikoho jsem neviděl. Slyšel jsem písknutí. Proto jsem si pospíšil ke dveřím. Už jsem chtěl zaklepat, když v tom se dveře otevřely, stál v nich Alex. Jen tak v pyžamu, s kartáčkem v puse. Strašně jsem se lekl, ale on mi ani nedal čas dát to najevo.
"Chau! Jak chech vychpal?" Snažil se mluvit srozumitelně, nevim, proč si nemohl ten kartáček prostě vyndat.
"Ahoj. No, nic moc. Mám pocit, že mám větší opici než ty. A tys toho vypil znatelně víc, než já. To mě nauč," řekl jsem a pozval se dál.
Jeho pokoj byl opak toho mého. Všechno uklizeno, oblečení v komínkách, boty srovnané po párech, dokonce tkaničky byly zarovnány podél bot.
"To tu máš pořád takhle uklizeno?" nedalo mi to.
"No, celkem si na tom zakládám, ale manželka je strašná bordelářka," pronesl jen tak mezi řečí a já zasykl, aniž bych si to prvotně uvědomil. Sakra. Je taky ženatej. Takže teď rozvracím jeho rodinu? Nebo on rozvrací tu mou? Nebo si je rozvracíme navzájem? Vlastně ne. To, co se včera stalo, se už nikdy nebude opakovat. Takže jsem se zvedl ze židle, a mezitím, co šel Alex vyplivnout zubní pastu, vytratil jsem se.
