V posledních pěti minutách se mi nálada otočila o 180°. Potom, co jsem viděl Alexe, jak sedí se svojí ženou na střídačce a hraje si se syny, nemohl jsem přemýšlet o ničem jiném. Po chvíli mě ale napadlo, že asi neměl jinou možnost. To je měl poslat do háje, když se za ním táhli až do Stockholmu, aby ho viděli v bráně? To asi těžko. Což mi připomíná, že za mnou nikdo nepřijel. S Lucií jsem mluvil naposledy včera večer, když se mi omlouvala, že jí sice poslali letenku, ale že má focení, který rozhodně nemůže odvolat. Sice jsem pojal podezření, jestli v tom není chlap, ale to já jsem tady vlastně ten, co svoji "drahou polovičku" podvádí s chlapem. Ach jo, zní to tak sentimentálně. Závěr je tedy takový, že o všem moc přemejšlim. Zase je čas přepnout do režimu hry. Do toho režimu, kdy se soustředíš jen na čáry na ledě, puk, branku a svoje protihráče.
Radši jsem si vzal novou hokejku, chtěl jsem si být jistý. Hanzal šel na vhazování, ale šel do toho moc rychle, takže se písklo. Ostrý zvuk mi do mysli vehnal obraz zakrváceného ledu a Vorisův šokovaný výraz. Zachvěl jsem se a naskočila mi husí kůže. Mtakovej pocit, že tohohle obrázku se nadosmrti nezbavím. Bude mě strašit ve snech, a možná i mimo ně.
Na druhý pokus už se vhazování podařilo, takže jsme se začali soustředit na útok. Hráči se střídali jako o závod, střely lítaly z každého místečka na ledě. Čím blíže jsme byli konci prodloužení, tím víc bylo na Alexovi znát, jak si přeje, aby na nájezdy nedošlo. Bohužel pro něj, v nastavených dvou minutách nikdo neskóroval, jak jsem si myslel už od začátku. Nájezdy nás tedy neminou. Nebyl jsem si jistý, jestli si vůbec přeju, aby trenér zavolal moje jméno, ale než jsem si to stihl rozmyslet, ozvalo se "Jágr, Židlický, Plekanec," a bylo rozhodnuto. Začínat se bude střelou na naší bránu. To je dobře, alespoň budeme vědět, na čem jsme.
Ruský útočník se rozjel proti naší bráně. Bylo vidět, že Alex toho má nad hlavu. Kmital pohledem z útočníkovy hokejky na jeho brusle. Nestihl ale sledovat obojí, takže puk proklouzl z téměř nulového úhlu až do brankoviště. Nevadí. Tohle nic neznamená. Podíval jsem se na Alexe, kterej si právě sundal helmu a napil se. Nepřipouštěl jsem si jásot Ruských fanoušků a vydal se k němu. V půlce cesty mě ale rázným gestem zastavil trenér. Obrátil jsem oči v sloup, a poslušně, jako pejsek, jsem se vrátil na střídačku. Jen jsem přeskočil mantinel, Jágr se už vydal vstříc Ruské bráně, a nebyl by to on, kdyby nezakončil gólem! Takže vyrovnáváme! Všichni jsme se vrhli na Jardu a plácali ho po zádech. Nyní se už ale chystala další honba na českou bránu, a to hlavně na Alexe, který křečovitě svíral hokejku. Věnoval mi úzkostlivý pohled. Na to jsem si sundal rukavici, abych mu mohl poslat vzduchem povzbuzující pusu. Sice jen nenápadnou, ale přece jsem ji poslal. Můj čin splnil svůj účel, a vykouzlil na Alexově tváři letmý úsměv, který mu vydržel až do konce jeho zákroku, kterej vychytal! Jsem na něj tak pyšnej! Ukázal jsem mu palec nahoru, takže se usmál ještě víc. To mě zahřálo u srdce stejně tak, jako že se štěstí snad konečně uchýlilo na naši stranu.Teď se ukáže. Na řadě je Židla. Rozjel se rychle, naznačil střelu do prava a nakonec vystřelil do leva, což by se mu náramně vyplatilo, kdyby vystřelil dříve. Teď se musel spokojit s pouhou bezvýznamnou tyčkou. Takže je pořád vyrovnáno. Řada je na mě. Proč ten šílenej tlak dopadne vždycky na mě? Nádech, výdech, nádech... Podíval jsem se na hodiny, které právě ukazovaly 17:23. Nejistě jsem se otočil směrem k Alexovi, kterej se na mě zubil od ucha k uchu. On mi věří. To on je ten, koho nechci zklamat. Zbytek planety je mi uplně ukradenej. Jdu do toho! Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vyrazil na bránu. V tu chvíli se do mě dostalo tolik energie, že mi naskočila husí kůže. Ale ne tak špatná husí kůže, která vám naskočí, když přejedete nehtem po tabuli. To ta husí kůže, která vám naskočí, když najednou víte, že se vám něco povede. Dostal jsem nápad a chystal se podle něj řídit. Rozjížděl jsem se pomalinku tak, aby ode mě brankář nečekal nic rychlýho. Ve vzdálenosti dvou a půl metru od brány jsem šoupnul puk kus před sebe, otočil jsem se o 360° a vystřelil z otočky. Řeknu vám, není to nic jednoduchýho zastavit se po takovymhle manévru jinak než pádem na zadek, ale já jsem to ustál. Je to tam! Ten puk tam spadnul! Brankář zůstal tupě civět před sebe. Taky mi chvíli trvalo, než mi to došlo, aly když se tak stalo, padnul jsem na záda a smál jsem se jako idiot. Netrvalo dlouho a svalili se na mě všichni spoluhráči. Plácali mě po ramenou, po zádech, po hlavě. Jen ta jedna jediná ruka mě plácla přes zadek a já jsem si byl na milion procent jistý, čí byla. Fakt, že valná hromada byla tak chaotická, jsem využil k tomu, abych ve změti chráničů, helem a rukou našel právě tu Alexovu a propletl si s ním prsty. Tahle euforie se nedala popsat. Jsme mistři světa v ledním hokeji!
