Před prodloužením jsme dostali nestandardní desetiminutovou přestávku, kterou jsem se chystal využít nejdříve ze všeho vykonáním potřeby. Ale to by se chodby stadionu nesměly hemžit reportéry a novináři. Bohužel, na každého jednoho hráče vyzbyl jeden publicista. Tenhle osud neminul ani mě. Doufal jsem, že to bude muž, co rozumí hokeji. To jsem se šeredně mílil, protože ke mně přiskočila holka, co vypadala na sedmnáct, blbě se usmívala a hrála si s blonďatým koncem copu. V ruce držela mikrofon, a když od svého asistenta zjistila, že mě má "vyslýchat" zrovna ona, nadšeně zatleskala a pak mi zamávala svýma malinkýma ručkama. S očima vsloup jsem se jí vydal naproti. Takovejhle typ vyloženě nesnáším. Stačí jeden pohled na ni, protáčí se mi panenky a škube mi v pažním svalu. Přihnala se jako hurikán a spustila:
"Dobrý dén, máte minutků?" Myslel jsem, že když už vypadá jako puberťačka, alespoň její hlas bude v příjemné zvukové frekvenci. Ani náhodou. Pištěla jako křeček.
"No, chvíli bych vám asi mohl věnovat." řekl jsem a hned na to přiběhl kameraman. Myslel jsem, že to bude jen do novin a ona přímo televize. "Z jaký televize jste?" zeptal jsem se, i když jsem to vlastně tušil.
"Televize Nova. Mohl byste být už v zítřejších televizních novinách, když se posnažim. Tak dáte mi ten rozhovor?" Vycenila zuby, spíš jakoby vrčela, než jakoby se smála.
"Vždyť jsem říkal, že jo. Tady, nebo s tím půjdeme někam do klidu?" mluvil jsem vyrovnaně a nenechal jsem na sobě nic znát.
"Můžeme tady? Já bych potřebovala, aby jste se postavil takhle zády k těm bariérám, abychom měli v záběru to hřiště vzádu." pištěla, a mně naskočila husí kůže z jejích "odborných termínů".
"To není hřiště, ale ledová plocha. A ty bariéry nejsou žádný bariéry, ale mantinely.," procedil jsem mezi zuby. Ona mi ale jen nepřítomně přitakala, chytla mě za rameno a odvedla až k mantinelům. Připadal jsem si jako blbec. Teď už jen doufám, že se bude ptát na hru, a ne na rodinný, nebo snad společenský život. Stoupla si vedle mě před kameru a uvedla mě jako "idola žen a v neposlední řadě útočníka národní hokejové reprezentace". S tím jsem vážně nesouhlasil, jenže co naděláš... Já doufám, že nic neví o mně a o Alexovi.
"Takže Tomáši, jaký máte pocit z dnešního zápasu?" Hrozná to otázka, ale kdybych věděl, jaký přijdou potom, asi bych za ni byl rád.
"Tak já si myslim, že v poslední třetině bylo vidět zlepšení, a vůbec, celkové zlepšení od minulých zápasů. Není to dnes jednoduché, ale my se snažíme a budeme v tom určitě pokračovat, protože jde o zlatou a tu si všichni přejeme."
"Vy jste teď taky tatínek. Jak vám tahle role vyhovuje?" Její hlas, kterej mě předtím rozčiloval, mě teď začínal pěkně srát.
"Ptejte se na hru, jo? Nebudu tu rozebírat svoje soukromí. Vy pak z toho zase vystříháte jen to, co chcete a bude to znít uplně jinak, než má. Takže se držte tématu," vyštěkl jsem. Možná se urazila, ale vzala si to k srdci.
"Takže jak to vidíte s nájezdy?"
"Nevím, protože teď se bude hrát teprve prodloužení," řekl jsem, a pak jsem zašeptal "Vy odbornice..." Ničeho si nevšimla.
"Děkuji za rozhovor, nashledanou." řekla do kamery, pak už jsem si s ní jen potřásl rukou a zmizel. Cestou do šatny mi nad hlavou visely dva otazníky. Jeden byl do červena zbarven láskou, druhej krví z Vorisovy tepny. Jen jsem tam vlezl, už jsem šahal po mobilu a chtěl jsem znovu vytáčet číslo na místní nemocnici, když v tom se přihnal kouč a s vráskami na čele mi vytrhl mobil z ruky.
"Teď to prosimtě neřeš! Teď máš zápas! Tady není žádná telefonní ústředna!" začal na mě řvát.
"No tak, prosím, je to výjimeč-" začal jsem, ale byl jsem přerušen.
"Ne, řekl jsem ne, tak prostě ne. Soustřeď se na hru. Kde ses teď celou dobu flákal?"
"Promiňte trenére, dával jsem rozhovor." svěsil jsem ramena s tím, že se nechám seřvat jako malej kluk.
"Takže pán si dával rozhovor, tak to potom jo. To chápu. To se pak nesmíme divit, když všechno doháníme v posledních dvaceti vteřinách, že jo!" řval. Pomalu, ale jistě jsem ztrácel klid, a všechno se ve mně vařilo.
"Tak to snad ne? Hertl si přijde do poloviny zápasu, vy ho vezmete, jakoby se nic nedělo. Nedostane žádnou sankci, hned je mu všechno odpuštěno a já si nemůžu ani zavolat do nemocnice? Já jsem vám zachránil celej dosavadní zápas, jestli jste si nevšimli." neudržel jsem se a vypustil to všechno ven.
"Ještě ne. ještě jsi nic nezachránil," řekl poněkud klidněji a opustil šatnu. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Ještě jsem vlastně nic nezachránil, jen jsem oddálil rozhodnutí osudu. Nechtěl jsem nikoho provokovat, tak jsem mobil radši schoval do tašky. Alex nebyl nikde k nalezení. Prolezl jsem každou místnost, ale on prostě nikde. Potom jsem vletěl na střídačku, jestli není náhodou tam. Byl. Ale nebyl sám. Byla tam s ním jeho žena a dvě děti. Otočil jsem se a odešel. Byl jsem tak naivní, když jsem si myslel, že kvůli mně opustí rodinu. Asi by to takhle nefungovalo. Svět nepřeje happyendům. A tak bude stačit, když se s tím všichni smíříme. Jenom tak budeme mít šanci být šťastní.
