Ze snů mě vytrhla prudká rána dveřmi. Rozlepil jsem oči, ale nejspíš by bylo lepší, kdybych děal že spím. Protože do pokoje vlatěl Voris.
"Čus kámo, prosimtě nemáš-" proletěl celým pokojem, rozhlížel se, pak se ale zarazil a vrátil se pohledem ke mně. Pořád ještě mi na hrudi chrupal Alex a naše ruce byly propletené.
"- náhradní ponožky?" větu dokončil mnohem klidněji a rozvážněji. "Okej, vrátím se za deset minut a budu dělat, že jsem nic neviděl, jo?" Už se chtěl otočit a odejít, já jsem se ale vymanil z Alexova objetí a vyrazil za Vorisem.
"Počkej, nějaký ti najdu..." Zavolal jsem na něj, přetahujíc si triko přes hlavu. Vrátili jsme se do pokoje, kde už stál Alex před zrcadlem a upravoval si vlasy. Zamířil jsem ke skříni a hodil po Vorisovi ponožky. Byl z toho, co viděl, dost nesvůj, a to jsme se jen drželi za ruce! A -no jo- leželi jsme spolu přitom v posteli. Když jsem se to snažil brát z jeho pohledu, celkem jsem to chápal. On asi nikdy neviděl, že by k sobě měli dva chlapi takhle blízko.
"Jak ses sem dostal? Bylo zamčeno." snažil jsem se zachránit konverzaci.
"No, to právě nebylo. Chtěl jsem zazvonit, ale pak jsem si všiml, že dveře jsou pootevřený. Tak jsem prostě vešel. Nečekal jsem, že budeš ještě spát. A už vůbec ne, že tady budete dva." Rozesmál se. Vlastně mám docela štěstí, že to byl právě on. Protože se tomu zasměje a nebude z toho dělat kovbojku. Znova jsem se na něj podíval, to už ale s Alexem probírali, co všechno včera Voris dělal, když byl pod vlivem. Asi už je vycvičený, protože ani nemá opici.
Skočili jsme si na snídani. Potom jsem si konečně v klidu sedl na postel. To byl ten moment, kdy mi došlo, že dnes hraju finále mistrovství světa v hokeji. Dnes to nebude jen o výhře a prohře, ale také o tom odloučení. Teda o tom to bude až zítra. To se letí domů. Domů. Nechtěl jsem o nějakém návratu ani přemýšlet, natož se ho účastnit.
Byl jsem dnes tak líný. Trenér totiž přesunul trénink až těsně před zápas, abychom byli co nejlépe rozehraní. Takže jsem měl celej den až do oběda volno. Hodinu před tréninkem jsem se dokopal k tomu, abych si šel alespoň nabrousit brusle. Když jsem tam dorazil, slyšel jsem, že tam zrovna někdo je. Šel jsem dovnitř, abych se podíval, jestli to není někdo od nás. Byl to Petr Koukal. Nejspíš si mě zprvu ani nevšiml, pak se ale otočil a vyrazil ke mně. Ví už něco? Doufám, že ne. Snad ten Hertl není zas taková svině, aby všechno vykecal. Vzal si mě stranou.
"Jen jsem ti chtěl říct, že se ke mně něco doneslo. Něco o tobě a... o tom novym. Salák se jmenuje, pokud vím." hned jak to dořekl, schoval jsem si tvář do dlaně. Jak na to teď mám asi reagovat? Kéžby tu byl někdo jako Voris, kterej by z toho udělal docela normální blbost k smíchu. Jenže nebyl. Byla to loterie. Buď to přiznám a budu tomu muset čelit, nebo to popřu a budu tomu muset čelit později. A tak jsem to (v zájmu svojí česti, nebo chceteli ješitnosti) přiznal.
"No, ona to není zas taková blbost, víš? Je na tom něco pravdy, ale já nevím, co všechno ti Hertl navyprávěl. A kdo všechno o tom vůbec ví?" Nedokázal jsem to odhadnout. Snad se to ještě podaří zastavit v rozpuku. Jenže, jak už jsem jednou říkal, hokejisté jsou v pomluvách horší, než báby na trhu.
"Aha, tak to je pak jiná... No, máš pravdu, mám to od Hertla, ale říkal nám to, když nás bylo asi pět včetně něj." řekl.
"Tak jo... Teď by mi hrozně pomohlo, kdybys mi řekl, kdo všechno o tom ví." naléhal jsem, načež on zvedl obočí a nadiktoval mi čtyři jména. Musím se pokusit zastavit pomluvy v prvním stádiu vývoje. Ten chlápek nám oboum mezitím nabrousil brusle. Hodil jsem mu pětistovku a vyrazil za Hertlem. Nejdřív jsem si to s ním chtěl jen vyříkat, jenže čím dál víc se do mě dával vztek, tím víc jsem mu chtěl dát do držky. Uvidíme, na co si troufnu až k němu dorazím.
