S organizací odjezdu byl trochu problém, protože nikdo nepočítal s tím, že Voris nebude moct řídit, až se budeme vracet, takže nás nemůže hodit. Všichni jsme se divili, když pro něj přijela luxusní černá audina. Před dvěma týdny bych řekl, že bruneta, která z ní vystoupila, byla ještě o něco luxusnější. Jenže teď je všechno jinak. Co mi dřív připadalo luxusní pro mě nemá žádnou cenu. Sledoval jsem to celé z povzdálí a čekal, jak se s ní Voris pozdraví. Myslel jsem, že ji obejme, nebo jí dá pusu na tvář, jenže místo toho k ní přiskočil, neřekl ani slovo, vlepil jí francouzáka a zdravou rukou jí zmáčkl zadek. Chvíli se ještě ocucávali, ale pak ho konečně napadlo nás představit.
"Sabi, tohle je Tomáš, Tomáši, Sabina," řekl pyšně.
Najednou se vedle mě objevil Alex. Zvykl jsem si, že ho člověk může hledat klidně celej den, on se prostě objeví až bude sám chtít.
Voris představil "Sabi" i Alexovi,jehož pohled na milisekndu sklouzl do jejího výstřihu, což mě od něj trochu překvapilo, protože jsem to neudělal ani já a to jsem si sám sebe pořádně uvědomil teprve před dvěma týdny, zatímco Alex to na svojí ženu hraje celou dobu manželství. Obdivuhodný herecký výkony.
Naložili jsme Vorisovy kufry do audiny, Sabi se šla asi přepudrovat a tak nastala ta chvíle ticha, kdy jsme stáli všichni tři v nepravidelném trojúhelníku a kmitali očima jeden k druhému. Nějak jsme se všichni báli začít mluvit, ale pak jsme začali všichni najednou. Pak zase nikdo. Nervózně jsme se pokusili zasmát, a pak konečně začal Alex, docela klidným, ale nervózním hlasem: "Joo... ehm-takže..."jenže pak jen vztekle mávnul rukou a pokračoval, tentokrát už měl do klidu daleko: "sakra, já vůbec nevim, co mám říct. My dva za všechno vděčíme Vorisovi. Na mistráku spoustu gólů, ale v první řadě, já jsem se s Tomem seznámil jenom díky tobě." Dal mi ruku kolem pasu, ale to by nebyl on, kdyby už po chvíli nesjela níž. Uvědomil jsem si, že za všechny tyhle maličkosti, který na Alexovi tolik miluju, který ho dělaj takovýho, jakej je, vděčím právě Vorisovi. Pomohl mi najít sám sebe v úplně jinym člověku. Moji romantickou chvilku přerušil Voris: "Tak tohle mi vy dva nepřišijete. Tohle fakt ne." rozesmál se. Člověk, kterej včera přišel o smysl života, se teď směje přesně tak, jak se smál předtím. Má neskutečnou životní energii.
Plácl jsem ho po zádech, stroze jsem mu popřál hodně štěstí, ale když jsem ho obejmul, zašeptal jsem: "Nevzdávej se." Vím, že nejsem doktor, vlastně bych se ani nedivil, kdyby se naštval, že mu dávám falešný naděje. Alex mu nejspíš pošeptal něco podobnýho, protože potom, co objal Alexe se na nás s vážnou tváří podíval a řekl: "Neumírám." Svižně vykročil směrem k autu, sedl si na místo spolujezdce, chvíli se mračil s pohledem upřeným do země, ale nakonec k nám ještě zvedl hlavu,trochu se usmál mrknul. Potom zmizel i s audinou a Sabi za horizontem. Zbyli jsme si s Alexem sami.
Normálně se 10 vteřin nezdá jako dlouhá doba, ale při pohledu z očí do očí s láskou vašeho života je to věčnost. Nádherná věčnost, co netrvá dlouho. Nikdy bych nevěřil, že mi něco bude dávat tak jednoznačný smysl, jako právě tahle věčnost, co jsme mezi sebou měli my dva.
Rozhodli jsme se, že to nebudeme nějak protahovat.
Alex mě pohladil po tváři: "Čím rychleji se rozloučíme, tím dřív se zase uvidíme." řekl, a já mu raději uvěřil, než abych se pral s realitou.
"Nesmíme to vzdát. Slibuju, že až přijedu domů, bude to první, co řeknu. Řeknu, co se stalo mezi námi dvěma, jak se cejtim, a co to znamená pro rodinu. Ke všemu se přiznám, vyslechnu si všechny nadávky,-" pokračoval bych, ale Alex mě přerušil:"Uklidni se. Nebude to takhle lehký. Určitě nesebereš odvahu za jedinej večer, když já už ji sbírám dva roky."
"Ale teď máš mě, jako motivaci." řekl jsem a sebejistě (možná až výhružně) jsem se na něj podíval.
"Tome, věř mi, ty jsi ta největší mtivace, jakou bych mohl mít, ale stejně... Nikdy nevíš, co se může stát. Dáme si aspoň tři dny čas. Dneska je sedmnáctýho, takže když se nic nepokazí, sejdeme se dvacátýho přesně ve 20:00 před staďákem. Do tý doby žádný smsky, nebudeme si volat, pro případ, že by si to.." těžce polklnul a pokračoval: "jeden z nás rozmyslel. Vymažeme si navzájem telefonní čísla. Teď." řekl a začal v kapse hledat telefon. Nějakým způsobem jsem usoudil, že je to dobrý nápad. Kdyby to jednomu z nás nevyšlo, bude to, jako by se nic nestalo. Tvrdý, ale logický. Oba dva jsme si vymazali číslo toho druhého, bylo to jako strčit všechno, co se mezi námi stalo, na tři dny do trezoru, a nevědět, jestli ho za tři dny ještě otevřeme. Tím trezorem byla paměť nás dvou.
Pak jsme oba ztichli, chvíli jsme prostě jen tak stáli a zírali na sebe, jako bychom nidy neměli mít dost, ale potom jsme se objali. Tak pevně. Políbil jsem ho na krk, a on mi to oplatil. Zůstali jsme v objetí, a pak, když už jsem nemohl vydržet, jak mi vlhly oči, zašeptal jsem: "Až napočítám do tří, otočíme se k sobě zády, odejdeme k autům a okamžitě odjedeme. Oba víme,co dělat dál."
Přimáčkl se ke mně ještě trochu víc, ale já věděl, že chápe.
"Jedna..."
"...dva..."
"...tři."
