Nevím, jaký smysl mají ranní tréninky, když zápasy jsou až odpoledne. Nejspíš je to jen chabý pokus odradit nás od pití, abychom měli více času na spánek. Tohle jim moc nevychází, protože pijeme dlouho do noci, v noci spíme tři hodiny, potom jdeme na trénink a dopoledne dospáváme. A ještě mezitím stíháme líbat spoluhráče. Bože.
Všichni jsme věděli, že tenhle zápas nesmíme podělat, takže jsme přípravu nepodcenili. Dal jsem si sprchu, když jsem ucítil silný závan mých chodidel. Zdá se, že všechny nevýhody hokeje souvisí s nahama. Jenže tenhle problém tkví spíš v mojí lenosti, protože když pospíchám na trénink a do deseti sekund v tom bordelu nenajdu nový ponožky, prostě si nechám ty starý. Hokejisti nejsou zas tak sexy, jak se zdaj.
Tenhle zápas sice není zas tak důležitý pro náš postup, ale pro naši čest ano. A já hraju o čest ze všeho nejradši. Nemohl jsem se dočkat, chtěl jsem už konečně skórovat, protože zatím se mi to nepovedlo, sice jsme druzí v tabulce, jen jedna prohra, ale ještě jsem se nestihl z toho všeho vzpamatovat. Ani jsem na to neměl čas, protože když jsem dorazil na stadion, trenér už vysvětloval taktiku, což nebývá jeho stylem. On nás na zápasy vlastně moc nepřipravuje. Fyzicky ano, tréninky jsou vyčerpávající a fyzičku tady díky němu máme všichni dobrou, jen strategie občas zaostává. To on je důvodem naší neschopnosti v přesilovkách, ale také úspěchu při nájezdech. Je čas přestat filosofovat, protože jsem viděl, jak dobře v poslední době hrají Švédi. Buď je v tom doping, drogy, nebo nějký tajemný rituály voodoo. Já vážně nevím.
Po půlhodinové přípravě jsme šli do hry. V bráně nebyl Alex, takže jsem se mohl soustředit na hru. Občas jsem ale cítil jeho pohled. Věděl jsem, že se dívá. já neříkám, že jsem k němu občas nezabrousil pohledem, ale rozhodně ne tak často, jako on ke mně. Nemohl jsem ho pozorovat moc dlouho, ikdybych chtěl sebevíc, protože kdykoliv jsem to udělal, nahrnuly se mi slzy do očí, čímž se mi rozostřil zrak, a to uprostřed zápasu (i kdyby jen na střídačce) není nejvhodnější. Asi jsem si začínal na tuhle situaci zvykat, protože jsem zvládal solidně hrát a přitom bejt myšlenkama někde uprostřed Alexova pokoje. To mě dost děsilo, nechtěl jsem si na nic takovýho zvykat.
V první a druhé třetině se nic nestalo. Vůbec nic. Žádný vyloučení, přesilovky, ani fauly. Vlastně se skoro nepískalo. Jen jednou, to rozhodčí neměl přehled o puku.Snažil jsem se, ale prostě jsem žádnou šanci neproměnil. Třetí byla naprostým opakem dvou předešlých. Všichni faulovali, jednou jsme dokonce hráli 3 na 3. Byl jsem jedním z těch tří, což se ukázalo jako parádní příležitost. Už jsem to chtěl vzdát a přihrát někomu poblíž, jenže ve zlomku vteřiny mi proběhlo hlavou, že takhle ten gól nedám nikdy. A tak jsem ho dal.
Tribuny jásaly a světla reflektorů zběsile pobíhala po ledě. Tenhle pocit si nedokážete představit, ledaže ho zažijete. Naštěstí se stav do konce zápasu nezměnil, takže jsem mohl v klidu odpochodovat do šatny s hrdostí sobě vlastní.
