Za surovost si Ruská osmdesát trojka odnesla pět minut české přesilovky a do konce zápasu už si nezahraje. Jenže co je nám to platný, když nás na přesilovky nikdo nepřichystal a Vorise nám to na led nevrátí. Takže teď nám chybí jeden hráč. I když, řešení by tu bylo, ale potom, co vynechal trénink, jsme s Hertlem nepočítali.
Takže teď jde na led on. Vlezl jsem na střídačku a snažil se vzpamatovat. Už jsem toho viděl tolik: rozseknutý hlavy, vypadaný zuby, jelita od puku, zlámaný nohy... ale nikdy na svém nejlepším kámošovi. Ani nevím, jestli se na takovou situaci dá vůbec nějak připravit. Jen tak jsem seděl a koukal do blba. Postupně jsem přicházel k sobě, ale trenér mě na led nechtěl pustit. Přesilovka se nám vůbec nedařila. Bez Vorise jsme byli nahraní. Vždycky jsme už byli sformovaní u brány, a pak někdo z Rusů vyhodil puk až k naší bráně. A takhle to bylo pořád dokola. Pět minut ten samej koloběh, to se nedivte, že potom už jsem to nevydržel a vlezl na led místo Jágra. Všichni jsme to chtěli vyrovnat, takže jsme střídali, co to šlo. Ale bylo nám to k ničemu. Nakonec se během 5timinutové přesilovky nestalo vůbec nic, což bylo zklamání pro všechny. Těsně před koncem powerplay jsem vletěl zpět na lavičku, prostě už mi nohy nesloužily. Nechával jsem svaly odpočinout a se zájmem sledoval hru. Rusové už byli kompletní, což jim vrátilo sebevědomí. To pro nás nebylo dobré. Jako všichni ostatní jsem to sváděl na to, že nám chybí štěstí, ta dobrá ruka osudu. Ruské akce byly čím dál smělejší. Zase jsme čekali jen na to, kdy nám to tam spadne. Před českou bránou byl najednou obrovský zmatek, hodně nohou, rukou, hlav a žádný puk. Taky že to rozhodčí hned pískli. Alex v bráně zkameněl, co kdyby se puk nacházel přímo pod jeho lapačkou a on by ho neuváženým pohybem prošoupl do brány! Bohužel, ani to dělat nemusel. Rozhodčí našel puk zaseklý uvnitř v bráně hned za tyčkou, takže kdyby to bylo 5 cm vedle, už by gól neplatil. Může to bejt ještě horší? Ptal jsem se sám sebe. Takhle to přeci nejde. Ke konci druhé třetiny prohráváme s Ruskem 2:0. Ještě se dá obrátit, ale stálo by to obrovskou námahu. Bude to stát obrovskou námahu. Nikdy se nevzdám. Když se dá dát gól během deseti vteřin, pak jich můžeme dát v příští třetině ještě 120, jestli dobře počítám. Není čas na poraženecké řeči, ještě máme před sebou třetinu zápasu.
Zbytek téhle třetiny jsme zuby nehty ubránili, i když tam z naší strany bylo pár faulů, kterých si rozhodčí naštěstí nevšimli. Přiznávám se, jednou jsem hrál vysokou holí, a jednou jsem hrál dokonce do offsidu tak, že si toho nemohli nevšimnout. Asi se nad námi rozhodčí slitovali. Tady už prostě nebyl čas na čistej hokej, ten bílej balet by nám byl k ničemu. Je třeba hrát produktivně, aktivně a drsně. Je docela na nic, že si tohle musíme říkat sami, protože trenérovi je nějaká psychika uplně ukradená. Zazněla siréna, která znamenala pro náš tým vysvobození z další nebezpečné akce. Všichni jsme se vehnali do šatny. Potom se přihnal trenér. Nebyl naštvanej, jen zamyšlenej. Až překvapivě. Potom se přivlekl Alex. Zase si to dává za vinu. On nikdy nepochopí, že když dostaneme gól, tak on je ten poslední, čí by to byla chyba. Pohodil helmu na lavičku.
"Jdu mu říct, ať mě vymění," řekl, míříc k trenérovi. Tak to ne. Vyběhl jsem za ním a zachytil ho v půlce cesty za rameno.
"Jdi na záchody, já tam budu 30 vteřin po tobě, aby to nebylo nápadný," pobídl jsem ho šeptem. K mému překvapení ani neprotestoval. Vypadal zoufale. Člověk by řekl, že se ve svém věku s něčím takovým vyrovná, ale Alex je prostě jiný. Citlivý. A nejen v tomhle. Tak jsem si pečlivě napočítal do třiceti a vyrazil na WC. Alex už tam čekal, zády opřený o dveře kabinky. Přišel jsem k němu a položil mu ruku za krk.
"No tak...ještě není konec zápasu. Brankář je ten poslední, kdo za to může, když padne gól. Nesmíš si to tak brát." řekl jsem a lehce jsem ho políbil. "Přece se jen tak nevzdáš." pokračoval jsem. Potom jsem ho objal.
"Proč je to tak těžký..." vzdychl.
"Co přesně?" zeptal jsem se, ale pořád jsem ho držel v objetí.
"Zamilovat se. Opravdově. Tak, když si na nic nehraješ, když jsi sám sebou. Když jsi s tou osobou a na ničem jiném ti v tu chvíli nezáleží." mluvil potichu, chvílemi až šeptal.
"Myslíš, že jsi se do mě zamiloval?" nebyl jsem si ničím jistý.
"Nemyslím, vím to. Chápu, jestli to ke mně necítíš. Možná, že to bereš jen jako úlet. Ale prosím, řekni že ne. I kdybys měl lhát, řekni, že to se mnou myslíš vážně," řekl a já slyšel, jak mu bije srdce.
"Neberu to jako úlet. Taky tě miluju. Hned zítra to řeknu rodině. Už jsem se na to připravil. Jsem ochotnej s tebou utéct klidně až na konec světa, jen když budeme spolu. Jsi ochotnej udělat to samý?" položil jsem tu otázku a doufal jen v jedinou odpověď.
"Bude to neskutečně těžký, opustit dosavadní život, ale tohle mi za to stojí. Všechny ty motýlci v břiše, co se snaží prodrat na svobodu, když tě vidím, tvoje oči... nechápu to, ale jsem ochotnej přeplavat kvůli tobě oceány a nakrást hvězdy. Takže to se mnou myslíš vážně?" podíval se mi přímo do očí, tak, jak to uměl jen on.
"Jo. Takhle vážně to myslím." řekl jsem a přitáhl si ho blíž, načež se naše rty propojily. Nevěděl jsem, kolik je hodin a taky jsem nechtěl nic riskovat, takže jsem se (s nechutí sobě vlastní) odtrhl a řekl: "A teď se vratíš do brány, jako někdo úplně jinej. Jako někdo, kdo si věří. S touhle myšlenkou už žádnej pitomej puk neprojde, uvidíš." povzbudil jsem ho a vydali jsme se zpět do šatny. Nabral jsem takzvaně motivaci z motivace a byl jsem si docela jistej, že to vyrovnáme. Zvládneme to.
