Ještě chvíli jsem ležel rozplácnutej na gauči, pak mě ale hoši vyhnali, že prej není jen můj. O tom bych se za normálních okolností nehádal, jenže když slavíte zlato, tak se všechno jeví jako jenom vaše. Od konce vítězného finále uběhly slabý dvě hodinky, který jsme propili, prozpívali a protančili.Potom se ale objevil jeden z pořadatelů, že bychom se měli jít sbalit, že na nás bude čekat autobus, kterej nás odveze na letiště. Po dlouhém přemlouvání jsme opustili hospodu, každý s flaškou v ruce, nebo v horším případě u huby. Vletěl jsem do pokoje, v tu chvíli jsem litoval, že ho s nikým nesdílím, protože balení ve dvou je vždycky větší zábava. Byl jsem docela rád, že jsem toho ještě nevypil tolik, abych viděl dvojmo, už takhle se mi to do kufru s kytičkama asi nevejde. Jelikož jsem se v pokoji moc nezabydlel, zvládl jsem všechno naházet do kufru za rekordní čas, takže mi zbývalo ještě 20 minut do srazu u zadního východu, kde už měl stát autobus, který nás odveze k letišti. Jenže co dělat dvacet minut sám v pokoji? Nechal jsem zavazadla v pokoji, který jsem zabouchl a vyběhl schody, abych nemusel čekat na přetížený výtah. Přestože jsem byl pořád nadšenej z výsledku, z medaile, z té atmosféry, něco mě trochu tížilo. Byl to ten fakt, že mám před sebou posledních pár hodin v Alexově bezprostřední blízkosti. Musel jsem ho vidět. Zaťukal jsem na dveře jeho pokoje, které se téměř ihned otevřely, jakoby mě čekal. Nestihl jsem ani promluvit, natož se pokusit o nějakej pozdrav, protože Alex mě okamžitě vtáhnul za tričko dovnitř. Přitiskl mě ke zdi a začal mě líbat. Chutnal trochu po rumu, ale ne, že by smrděl po chlastu, bylo to spíš takový to příjemný aroma. Jednu ruku mi položil za krk, tu druhou na hruď. Jsem si na sto procent jistej, že cejtil, jak mi bije srdce. Musel. Převzal jsem iniciativu a tentokrát jsem tiskl ke zdi já jeho. Moc dlouho jsme takhle ale nevydrželi a po chvíli už jsme se váleli na široké posteli v haldě zatím nesbaleného oblečení. V minutě odletělo do kouta moje i jeho tričko, takže jsme se tiskli tělo na tělo. Rukou jsem projížděl jeho vlasy. Naše těla se zmítala v nekoordinovaných pohybech, dokud se nesjednotily v jeden opakující.
Ležel jsem v Alexově objetí, nejspokojenější na světě.
"Víš, jsem rád, že se tohle stalo. Vlastně jsem na to od začátku čekal," pošeptal mi Alex do ucha.
"Musím se přiznat, líbil ses mi už tehdy na letišti," odpověděl jsem.
"Ty ses mi líbil už dávno před tím, než jsem tě osobně poznal. Dokonce ještě před tím, než jsem zjistil, že jsem na chlapy," přiznal se.
"To je tak..." odmlčel jsem se, protože jsem nemohl najít to správný slovo, ale pak jsem si vzpomněl: "sladký,"
"Ty seš sladkej," řekl Alex a políbil mě. Nevypadal, že by se chystal přestat, proto jsem se musel (proti své vůli) odtáhnout.
"No tak, Alexii. Měli by jsme jít. Bude to vypadat divně, jestli přijdeme pozdě, když o nás už ostatní vědí, " řekl jsem a on to pochopil. Rychle jsme na sebe něco hodili, já jsem mu pomohl nastrkat věci do tašky a potom jsme to vzali přes můj pokoj až k zadnímu východu. Nastoupili jsme do autobusu, který se měl zastavit pro Vorise v nemocnici. Podle lékařů už je schopný letět s námi. Když jsme tam dorazili, vyběhl jsem z autobusu já a Michael Frolík. Vysprintovali jsme schody a našli Vorisův pokoj. Pomalu jsem otevřel dveře, kdyby náhodou spal. Ale nespal.
"Nazdar chlape! Tak jak to s tebou vypadá? My máme zlato! Chápeš to?" rozkřikl jsem se.
"Jsem z toho docela zmatenej. Já si hraju finále, najednou mám krvavý zápěstí, nejdnou už jsem na sále, potom se probudim, u mý postele trenér, že prej máme zlato! Jako já jsem řval tak moc, že na mě přišly sestry, jestli se něco nestalo! Chlapi! To se musí zapít!" řekl rozjařeně a okamžitě se hnal ke dveřím. Podepsal reverz a nastoupil s námi do autobusu, ve kterém měl věci sbalené od Petra Koukala. Hned jak nastoupil, všichni hráči se roztleskali a začali zpívat hymnu. Asi si to domluvili, když jsme pro něj byli v tý budově. Další dnešní emotivní zážitek. A to jsem ještě netušil, jakej mě čeká v Praze, kam jsme doletěli až v půl třetí ráno. Na letišti totiž bylo hrozně moc lidí, a to jak novinářů, tak fanoušků, které se snažila krotit policie. Není nutno podotýkat, že celkem marně. Autobusem jsme projeli celou Prahu, až jsme se dostali na Staromák. A to bylo něco, co jsme ještě nezažili. Uprostřed dvouset tisícového davu bylo pódium, na které jsme vylezli, bouchli pár šampaňských a zazpívali pár písniček. Tolik českých vlaječek, a vůbec lídí, jsem pohromadě asi ještě neviděl a asi už nikdy neuvidím. Najednou jsem se nějak dojal a ukápla mi slza. Okamžitě jsem si otřel tvář. Na chvíli mě napadlo, že mi Lucka ani nezavolala, jakoby jí bylo uplně jedno, že její manžel se stal mistrem světa. Jako by jí to vůbec nezajímalo. Zahnal jsem tyhle myšlenky a opět se věnoval davu. To už ale bylo v době, kdy jsme pódium opouštěli a vyráželi do nějaký další hospody, která byla připravená přímo pro nás.
Když jsme tam dorazili, na stole už bylo plno jídla, na baru plno pití a to všechno čekalo na nás. A tak jsme se do toho s chutí pustili. Po půlhodince na baru jsme už byli všichni úplně hotoví. Nevěděli jsme, co říkáme, natož co děláme. A tak jsme zase skončili u tancování. Tentokrát o úroveň výš - na stole. Potom už si pamatuju jen to, že jsem si lehnul na jednu z fialových pohovek, a všechno kolem mě se točilo - úplně jako minule, tentokrát jsem ale usnul.
Když jsem se probudil, Pocitově jsem se vrátil do svých tří let, kdy jsem považoval za zázrak, že jsem se probudil jinde, než kde jsem usnul. Když jsem totiž rozlepil oči, už dávno jsem neležel na gauči, který jsem měl v paměti jako poslední místo mého spočinutí. Ležel jsem na zemi, s obličejem pokresleným nejen českými vlaječkami. Zadíval jsem se do stropu, a pomyslel si: "Takže takhle se mi teď bude žít? Ještě líp než předtím?"
