Posadil jsem se na gauč, na kterém jsem se probudil, protřel si oči a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl jsem se podívat na mobil, kolik je hodin, jenže přesně v tu chvíli mi zazvonil. Lucka volá. Je to potřetí za celé ty dva týdny na MS. Asi byla příliš "zaneprázdněná" na to, aby zavolala svýmu muži, kterej se mimochodem stal mistrem světa. Hodil jsem na mobil ještě jeden otrávený pohled, ale pak jsem hovor přijmul.
"Ahoj Luci," řekl jsem a čekal na odpověď. Místo toho se ozvalo jen žvatlání. Je to jasný, mladej vzal Lucce mobil.
"Ahoj broučku. Je tam maminka? Dej ten mobil mamince," naváděl jsem ho. Nadšeně, ale nesrozumitelně mi něco vyprávěl tou svojí hatmatilkou. Z pozadí jsem zaslechl Lucku, která asi právě zjistila, že její mobil se nachází v nepovolaných rukou. Odtáhl jsem si mobil od ucha, protože se ozval hroznej řev, když mu Lucka mobil sebrala.
"Haló?" ozvalo se z druhého konce.
"Ahoj Luci," odpověděl jsem.
"Měla jsem něco fakt důležitýho, jela jsem za producentem, takže malej byl teď tejden u babičky. Jen se vrátil, už mě rozčiluje. Všechno rozbíjí a počůral si ty nový tepláčky," zněla dost rozčileně a unaveně. Docela mě štve, že vidí svýho syna po tejdnu a nejvíc ji přitom zajímaj jeho tepláky. Jako bychom neměli dost peněz na nový.
"Tak to je snad maličkost, ne? A kde jsi vlastně byla? Proč jsi mi nic neřekla?" vyplivl jsem na ni.
"No jako je to uplná bomba, prostě... zavolal mi producent Katy Perry, to se přece nedá odmítnout, ne? Tak jsem hodila malýho k babi, chytla letadlo a letěla do Californie. Přijela jsem tam a první, co jsem uviděla, byly takový ty vysoký palmy, no a prostě..." povídala dál, ale já jsem ji už nevnímal, protože mě to absolutně nezajímalo. S mobilem v ruce -ale ne u ucha- jsem odešel k umyvadlům, kde jsem si umyl obličej ledovou vodou. Sebekriticky jsem se podíval do zrcadla a potom znovu přiložil mobil k uchu. Lucka si mezitím ani nevšimla, že ji vlastně vůbec neposlouchám a dál pokračovala ve vyprávění. Nevypadalo to, že by se její srdceryvný příběh o získání smlouvy blížil konci, tak jsem ji prostě přerušil: "Hele promiň, teď něco mám, po poledni budu doma, tam mi to řekneš," zavěsil jsem a dodal: "A já tobě taky něco řeknu,"
Hodil jsem mobil na stolek mezi sklenice, konfety a talířky s nedojedenými zákusky. Podíval jsem se po pokoji, ale Vorise jsem nikde nenašel, chtěl jsem se ho ještě zeptat na tu ruku - jako jestli už je to v pohodě, jestli mu nehrozí následky, nebo tak. Včera totiž neoslavoval tak, jak mívá ve zvyku, myslím, že po druhé hodině ranní se někam vypařil.
Nemusel jsem ho hledat moc dlouho, stačilo vystrčit nos z hlavní budovy a podívat se k zadnímu vchodu, kde na schodech seděl Voris s flaškou rumu v ruce, ale bez úsměvu na tváři - u něj dost nevyklá kombinace. Zvedl ke mně oči a hned je zase sklopil k zemi.
"Chlape," poplácel jsem ho po rameni: "co se děje?"
"Vidíš to?" ukázal na obvazy, které mu pokrývaly zápěstí po celé jeho délce, jen v dlani mu prosvítal pruh holé kůže. Potom se zhluboka nadechl a pokračoval: "Tak tohle mi vzalo život,"
Nechápal jsem, přesto jsem pokračoval v téhle konverzaci v domnění, že ji časem pochopím: "Počkej... Jak to myslíš? Život ti snad zachránili v tý nemocnici, ne? Dostals přece krevní transfuzi od toho anonymního dárce,"
"Jo..." vydechl a odmlčel se, potom ale pokračoval: "Žiju. V žilách mi proudí krev, i když ze třiceti procent je teď cizí. Ale už to nikdy nebude tak, jako to bylo předtím. Nic už tak nebude. Tome... když mi přejel tou bruslí přes zápěstí, přeseknul mi jeden z těch vazů, co ovládaj pohyb a sílu v dlani. Já už si nikdy nezahraju hokej, chápeš?" podíval se mi do očí, a pak zabořil hlavu do zdravé dlaně. Nevěděl jsem, co na takovou věc říct, vlastně jsem ani nevěděl, jaká reakce by byla v téhle situaci adekvátní. Prostě jsem ho jen obejmul tak, jako jsme to dělali na střední, když nás trápily holky. Nikdo si nedovedete představit, jaký to je, vzdát se snu, když už ho vlastně žijete. Nejspíš si to nedovedu představit ani já. Rukáv mikiny se mi lehce přilepil k ramenu, to jak ho smáčely Vorisovy slzy. Nikdy jsem ho neviděl brečet. Nikdy za celých 25 let. Když chlap brečí, řve, bulí - to je jedno, jak se to nazve- vždycky už o něco opravdu jde.
Potom se zvedl, a řekl, že je v pohodě a že chce bejt sám. Ještě jsem chvíli zůstal sedět na schodech a pak vyrazil hledat Alexe. Dělalo se mi ze všeho špatně. Nejen z toho včerejšího alkoholu, ale hlavně z toho pocitu, že s Vorisem už si na lajně nezahraju a za pár hodin se rozloučím s láskou mýho života, a kdo ví, jak to nakonec dopadne. Jestli se ještě někdy uvidíme, jestli to jeden z nás prostě nevzdá a nezůstane se svojí nudnou stereotypní manželkou ve svym nudnym stereotypním životě. Naskočila mi husí kůže - buď z toho studenýho severního větru, co dneska foukal, nebo z představy návratu do každodenního života.
