Než jsme šli na plochu zkusil jsem zavolat do nemocnice, kam odvezli Vorise, jenže oni mleli pořád dokola to samé. Nemůžou mi nic říct kvůli soukromí pacienta. Jak mám odehrát dva góly během třetiny, když ani nevím, jestli můj nejlepší kámoš žije. Pane bože, jasně, že žije. Žádná další možnost neexistuje. Pochodoval jsem zpět na plochu, zavrhujíc ty temné myšlenky. Nyní musím mít v hlavě jen jediné.
Než šel Alex do brány, mrkl na mě a usmál se. Tak snad jsem mu pomohl. To se hned ukáže. Zazněla úvodní siréna a všichni se dali do práce. Bylo to poprvé za celý zápas, kdy obránci bránili a útočníci útočili. Začínalo se nám dařit. Ke konci střídání už jsme bývali vždycky dost blízko. Rusové překvapivě vůbec nefaulovali, takže přesilovky, které by nám teď dost pomohly, byly v nedohlednu. Ale my jsme se nevzdávali, byli jsme nabuzení, zvlášť, když jsme viděli, jak Rusové zpomalují, střídají čím dál více a my čím dál méně. Každý si chtěl zkusit dát ty dva rozhodující góly. A pak to přišlo. Vysvobození v podobě výstřelu Jardy Jágra na Ruskou bránu. Puk proletěl nad Rusovým betonem tak rychle, že to skoro nepostřehl. V šesté minutě třetí třetiny nás od vyrovnání dělí jediný gól! Je to ohromná motivace, když víte, že stačí tak málo. A že ta šance čeká možná právě na vás.
Ono se to řekne, že máte na jeden gól ještě čtvrt hodiny, jenže čas na ledě běží minimálně desetkrát rychleji, než na tribuně, nebo na gauči u televize. A tak jsme se ani nenadáli a už jsme na to měli jen 10 minut, potom 5, a pak 2. To už trenér doslova kvetl, zalíván svým vlastním (a naším) potem, jenže jeho "květy" se k nám dostávaly jen v podobě nadávek a řevu. Čekal jsem, jestli k onomu rozhodnutí přistoupí, až se tak nakonec stalo. Brankáře vymění za šestého hráče. Půjdeme do powerplay, na kterou nás sice nikdo nepřipravil, ale trenér se o to pokusí v minutovém timu, který si právě vzal. Okamžitě se všichni přihnali ke střídačce, kde už jsem seděl, takže jsem perfektně viděl i slyšel všechno, co se tam dělo. V jedné ruce křečovitě svíral tabulku, v druhé popisovač. V rychlosti nakreslil pár čar, mluvil hrozně rychle. Všechno, co řekl, jsem si v hlavě dvakrát zopakoval, abych to nezapomněl. Ale nebylo to vůbec jednoduché, protože trenér najednou zvolil úplně jiné řazení, a uspořádání. Jak se máme během dvou minut sžít s novou strategií a ještě u toho jen tak mezi řečí dát gól, když naše vlastní brána bude prázdná? Když trenér domluvil, zbývalo ještě třicet vteřin z timu. Trenér poodstoupil a něco horečně ťukal do telefonu. A tak jsem to celé vzal do rukou já.
"Chlapi, chlapi, poďte jsem ještě na chvíli! Takže se podívejte. Serte na všechno, co tady teď ta mánička řekla. Hrajte podle toho, jak jste sehraní. Používejte svoje signály, všichni je mezi spoluhráči z týmu přece máte. To zvládnete. Kašlete na to, jestli jste obránce, nebo útočník. Teď to vůbec nehraje roli, protože nájezdy jste se stejně učili už na základce. Nájezdy samozřejmě ne samostatný. A to říkám hlavně kvůli tobě. Do ničeho se sám nepouštěj," vyplivl jsem výhružným tónem a ukázal na Hertla, ten se na mě podíval jakoby z výšky. Doufal jsem, že to všichni pochopili, a že to neudělá na ledě ještě větší chaos, než tam byl doteď. Zazněla píšťalka, která znamenala konec timu. Alex mě poplácal po rameni a ze rtů jsem mu přečetl ty dvě nejhezčí slova, co mi mohl v týhle chvíli říct. Jde se na to. Ten, kdo dá následující gól (jestli ještě k něčemu takovýmu vůbec dojde) bude mistrem světa a bude mít vše. Ten druhý nebude mít nic. Vůbec nic. A takhle já rozhodně skončit nechci. Ne dnes.
Přerušil jsem klasický chod myšlenek a přepnul jsem na herní mód. Teda spíš bojový mód. A tak jsem se rozjel vstříc boji v přesile, ale bez brankáře. Rozehrávali jsme ve středním pásmu. Musel jsem si opakovat, že je to dobře, že to mohlo být mnohem horší. Ale nejlepší to taky nebylo. Teď se ukáže. Během deseti minut jsme se opravdu sehráli podle toho, kdo s kým umí hrát. Nemohl jsem uvěřit, že moje strategie opravdu fungovala! Do ruské brány jsme se hrnuli jeden za druhým, a Rusové nestíhali. Kromě jediného, jejich brankář se zdál být neprůstřelným. Celou minutu jsme hráli takovým tím stylem: "každou vteřinu střela na bránu, ale brankář pořád stíhá". Máme poslední minutu na jeden jedinej gól. To je ta chvíle, kdy začínáte cítit pot i tam, kde jste ho v životě necítili. Nebo aspoň ne v takový míře. Ať jsem se chtěl bít sebevíc, nohy ani záda už to nezvládaly. Tak jsem si dal chvíli oddych. Přijel jsem na střídačku, kde ke mně přiskočil náš vždy připravený masér a ujal se mě. Mému tělu pomohla k regeneraci masáž a mojí mysli Alex. Stačilo, že tam seděl a díval se na mě těma očima plnýma důvěry a očekávání, který jsem nechtěl za nic na světě zklamat. A tak jsem od sebe odstrčil maséra a skočil na led hned, jak se naskytla příležitost. V mysli mi znenadání proběhlo "za Vorise!" a já se rozjel šílenou rychlostí. Ukradl jsem puk z hokejky Ovechkina, který se zrovna řítil k naší bráně. Na mojí poslední akci v tomhle zápase mi zbývalo 20 vteřin. Cítil jsem každé, každičké oko na planetě, které mě sledovalo, ať už z tribuny stadionu, ze Staroměstského náměstí, nebo z obýváku, a já najednou věděl, že nikoho na téhle planetě nesmím zklamat. Prokličkoval jsem všechny hráče na hřišti, protože pro mě jakoby se čas na tu chvíli zastavil. Čas ano, časomíra ne. Teď, nebo nikdy. Vystřelil jsem přesně ze dvou metrů od brány. Byla to nejdelší setina vteřiny, než jsem zjistil, že brankář se na mě stihl připravit. Puk se mu podařilo skrýt pod lapačku, takže se pískalo. Proč to takhle protahuje? Chce si nás vychutnat? Tak do toho! Jenže rozhodčí se nejspíš postavili na naši stranu, a bude se vhazovat v Ruském obranném pásmu. Stačil mi jeden pohled kolem sebe, a když jsem zjistil, že všichni důvěřivě zírají na mě, rozhodl jsem se vzít tohle vhazování na sebe. Na poslední chvíli se ke mně sice přihrnul Hertl, ale já jsem ho odbyl slovy: "Ty máš svoje chvilky slávy ještě před sebou,"
Soustředil jsem se jako nikdy předtím. Mého soupeře tam na druhé straně začal pálit pot v očích, proto se nechal vystřídat. Dámička. I když, co mám já se svým růžovým kufrem říkat... Zpět do reality. Byl jsem připravený vystřelit na bránu hned z vhazování. Na to ten neprůstřelnej rozhodně připravenej není. Přiřítil se další Rus, který sice vzhledem připomínal gorilu, ale té se podobal i ve stylu hry. Takže na moje reflexy nestačil. Rychlostí blesku jsem se otočil o 180° a vypálil. Takovou piruetku tenhle stadion asi ještě nezažil a s největší pravděpodobností ani ten brankář. Vlastně jsem ani nevěděl, kolik jsem na to měl času, jediné, co jsem věděl, bylo, že tam ten puk opravdu doletěl! Kdybych mířil o centimetr výš, byla by to tyčka. Ale to jenom pouhé kdyby, na kterém vlastně vůbec nezáleží! Právě jsem vyrovnal! Takže ještě máme reálnou šanci na vítězství! Ze zápasu chyběly už jen tři setiny, které za nás ale bohužel nikdo nedohraje. Takže jsme si odbránili poslední tři vteřiny zápasu. Hned po zaznění sirény jsem vyletěl vstříc střídačce. Ne, kecám, vydal jsem se vstříc Alexovi, ne střídačce. Ta mi byla uplně ukradená. Padli jsme si v objetí. Najednou do sebe brankářské a útočnické vycpávky padly, jakoby pro sebe byly dělané! Přitiskl mě tak, že jsem skoro nemohl dýchat. No a co. Cítil jsem ruce ostatních, jak mě plácaly po ramenou a helmě.
"Já jsem to zvládnul!" řekl jsem přerývavě, a pak jsem zašeptal: "Jenom díky tobě."
Jenom se zasmál, jakoby chtěl vyjádřit nesouhlas.
Vůbec jsme nevnímali, jak dlouho se držíme v objetí. Vlastně to nebylo podstatné. Za několik dní stejně chystáme světu prozradit, jak to s námi doopravdy je a náš život už nikdy nebude jako dřív. Tak ať si lidi zvykaj.
