Vletěl jsem do kabiny ve snaze najít toho blbce Hertla. Ptal jsem se na něj každého, koho jsem potkal. Nakonec jsem to vzdal a vzteky jsem bouchnul pěstí do kovové skříňky, čímž jsem ji promáčkl. Všichni na mě padli pohledem, asi se lekli té rány. Asi. Udělali krok vzad, jen Alex přiskočil, protože právě vešel a ránu asi ani neslyšel. Poťouchle se usmíval, což mi zlepšilo náladu. "Tak prej budu nejspíš dneska chytat. Ani nevím, jestli se mám radovat, takže se radši raduju. Už nás čeká jen generální trénink a práce je ještě moc. Docela z toho mám strach." řekl a sklopil pohled ke špičkám jeho bot. Cítil jsem, jak je nervózní, tak jsem ho chytil za ruku, ale pak jsem si uvědomil, že jsme v kabině s dalšíma deseti lidma, tak jsem ho zase rychle pustil. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, jen masérka se letmo pousmála. Asi si myslela, že si děláme srandu. Vážně paráda. Já vlastně ani nevím, co od okolí čekám za reakci. každopádně vím, že to co nejdříve budu muset oznámit rodince. Tentokrát jsem se zachvěl já.
"Neboj, to zvládneš. Všichni ti věříme, a já nejvíc." uklidňoval jsem ho. Potom jsme až do začátku tréninku nemluvili. Byli jsme až příliš zamyšlení a nervózní z příštího zápasu, takže se to ani nedalo. Trénink probíhal tak, jako vždy. Skoro žádná změna. To mě na všem nejvíc štve - ten stereotyp. A proto jsem se asi líbal s chlapem. Protože nesnáším stereotyp. Nebo je to jen výmluva? Zase se v sobě nevyznám.
V něčem se trénink přeci jen lišil. Trenér kladl větší důraz na nájezdy. A taky pořád dokola opakoval, ať jsme aktivní, ať se pereme, ať si věříme... To se mu to radí, když se na to jen kouká a nadává. Snažil jsem se, co to šlo, a ke konci tréninku už jsem byl přesně v tom rozpoložení, které jsem potřeboval. Uvolněný, ale přitom rychlý.A ještě jedna změna tu byla, Hertl chyběl. Prostě si nepřišel na poslední zápas před finále, což potvrzuje jeho inteligenci. Trenér ukončil trénink, ale zavolal si mě stranou, což ve mně vyvolalo jistý neklid. Tuší snad něco? Dobruslil jsem jen k mantinelu, ale zůstal jsem na ledě.
"Na co myslíš? Řekni mi prosímtě, na co ty myslíš, když hraješ. Kde je ta lehkost?" ptal se, čím dál důrazněji, až skoro křičel.
"Já myslel, že to teď bylo dobrý." řekl jsem, pak jsem se odmlčel, a zase pokračoval: "Prostě teď mám nějaký starosti v rodině. Nic závažnýho." Zabručel jsem, a pochodoval do kabiny.
"Tak na ty starosti koukej zapomenout, chlape. Čeká tě finále mistrovství světa, tak do toho dej vše." Hulákal na mě do dáli, ale já už jsem ho nevnímal. Asi neumím přijímat kritiku, protože jsem si vážně myslel, že mi to šlo a nechápal, co koučovi vadilo. Do zápasu zbývala půlhodinka, takže jsem šel znovu do kabiny, kde jsme ještě probírali strategii a brankářský zákroky. Pouštěli jsme si starý záznamy ze zápasů. Nevím, k čemu to je dobrý, ale dost se u toho bavíme, když se smějeme tehdejší technice. Takže jsem se uvolnil, což bylo v ten okamžik vítáno. Až po chvíli mi došlo, že tu ještě pořád není Hertl. To se jako bojí, nebo co?! Trenér to probíral s ostatníma. Prý bude týmu chybět, ale dokážeme ho nahradit. To se mi ulevilo, protože jinak bych měl už dva důvody, proč ho zbít do bezvědomí. Nic mě nedokáže tak naštvat jako ignorance a sebestřednost. A to je přesně Hertlův profil. Najednou se ozval ostrý hlas pořadatelky.
"Let's go to the ice, lads! It's time!" zakvičela nám do kabiny a pak kamsi odběhla. Podíval jsem se na Alexe, zjistil jsem, že mě pozoruje už dlouho, tak jsem se (pro odlehčení situace) usmál a poplácal ho po zádech. Také se na mě zazubil, a objal mě holem ramen. Na tom mezi hráči není nic divnýho. Ikdyž já už si vlastně nejsem jistej, co je a co není mezi hráči divný.
