Zjistil jsem, že mám sedadlo hned vedle Alexe. Samozřejmě už tam seděl, takže když mě zahlédl, stoupnul si, abych mohl prolézt alespoň tím malým prostorem mezi ním a sedačkou před ním. Když jsem se tudy prodíral, ucítil jsem jeho mentolový dech, ale protože toho prostoru bylo opravdu málo, nebylo to to jediné, co jsem ucítil. Toho jsem si všiml hned na začátku, a ne, nepřijdu si divně. Nebo spíš doufám, že je to jen součást mého "mužství", to, že se snažím porovnávat se s ostatními muži. Dělám to už od malička, prostě když vidím aspoň trochu atraktivního chlapa, můj pohled hned sklouzne ke... spodní části těla. Nedávno mě uklidnilo, když se mi Jakub přiznal, že to taky dělá. Děláme to nejspíš všichni. Myslím, že to je podobný, jako když si ženský porovnávaj prsa.
Vždycky bývám před vzletem letadla trochu nervózní. To víte, teroristi, únosci letadel, vrahové na palubě, ale především to bude tím, že se moc koukám na televizi. Voris seděl hned za mnou, a když si všiml, že se mi klepou ruce, zeptal se:
"Nemám tě chytit za ručičku?" Zasmál se. Copak jsem si tu fobii vybral?
"Dobrý, máničko zrzavá. Takhle se teď nosí vlasy ve Filadelfii?" Oplatil jsem mu to.
"Důsledek rozsahu pracovní doby všech holičů a kadeřníků. Prostě nebyl čas." Pokrčil rameny, zatímco vybaloval svačinu z pytlíku.
Otočil jsem se zpět dopředu. Můj spolusedící zrovna něco hledal v batohu. Už jsem pootevřel ústa, že se ho zeptám třeba jestli se těší na zápasy, ale on si zacpal uši sluchátky, aniž by si mě všiml. A takhle vydržel celých 6 hodin letu. Pro mě byly tyto hodiny nekonečné. Snažil jsem se spát, nebo si číst, ale nemohl jsem se soustředit. Alex mezitím vedle mě usnul. Projevoval se u toho hlasitě, protože podle chrápání se prý pozná dobrý hokejista. V tom případě musí být jednička.Prohlížel jsem si ho důkladně. Od jeho kraťoučkých černých vlasů, výrazného obočí a dlouhých řas, přes strniště na tváři, tričko, pod kterým se rýsovaly jeho svaly, až po pásek, asi značkovej, ale já jsem to nepoznal. Nepotrpím si na značky. Pořád jsem na něj zíral, a on můj pohled asi vycítil, protože otevřel oči. Rychle jsem uhnul pohledem, ikdyž jsem věděl, že si všiml, jak se na něj koukám. Uklidil si sluchátka, ale do přistání jsme spolu nepromluvili.
Když jsme konečně dosedli na zem, bylo už devět hodin ráno. Vstal jsem, protáhl si záda a čekal, jestli mi Alex uhne, ale on si zase jako naschvál jenom stoupnul, takže bylo nevyhnutelné se o něj otřít tím samým způsobem, ze kterého jsem už dnes jednou měl husí kůži. Můj růžovej kufr byl naštěstí ve změti těch ostatních dobře vidět, takže jsem ho rychle našel. Moji spolucestující měli s hledáním zavazadel větší problémy. Neodpustil jsem si poznámku o praktičnosti růžových kytičkovaných kufrů. Když jsme měli všechny tašky, nasedli jsme do taxíku a odjeli na hotel.
