Konečně jsme vešli do haly a chladivý ostrý vzduch mi vletěl do plic. Takový se dýchává jen ve finále. Ledová plocha se mi najednou zdála tak obrovská a Ruská brána tak malá. Připadala mi v porovnání s tou naší tak maličká, že nebýt toho minimálního studu, co ve mně zůstal, šel bych ji přeměřit. Teď ale všechen stud pryč, jde se na plochu, kde pro nic takového (i přes velkou rozlohu) není místo.
Pozici jsem našel už v první formaci. Rozehrávání je sice trochu nuda, zvlášť s Ruskem, protože nám to oboum dlouho trvá. Snad se to nepotáhne moc dlouho. Na vhazování jsem nešel, nejsem v tom zrovna mistr. A tak jsem se postavil k lajně a čekal na přihrávku. Vzduch prořízlo písknutí. začalo finále mistrovství světa.
Tak nějak jsem hrou proplouval, občas jsem si s někým přihrál, ale jak říkám, první dvě minuty jsou utahaný. Hodně jsme si nahrávali, přesně po vzoru toho, co nám vtloukal do hlavy trenér, jezdili jsme přes celé hřiště, když se puk dostal až do našeho obranného pásma, nevyhazovali jsme, ale vybruslili pryč. Střídali jsme po krátké době, narozdíl od Rusáků. Ti měli střídání zatraceně dlouhý, asi si chtěli něco dokázat. Bohužel, pochvíli začali mít navrch jak výdrží, tak střelami na bránu a my pocítili jakýsi tlak ze strany našich fanoušků, kteří od nás nečekají nic jinýho, než zlato. A to je laťka zatraceně vysoká. Zachvíli jsem zase skočil na led, ale zápas se dostával do té části, kde už se tolik neřídíte tím, co vám řekl trenér. Spíš se snažíte vytěžit z toho co nejvíce, někdy až nesmyslnými akcemi. Do jedné z nich šel (překvapivě) Ruský útočník, který se snažil vystřeli zpoza brány. Jenže už tam byli kluci od nás a v neposlední řadě Alex. Tlak sílil a s ním má tepová frekvence. Už jsem dál nemohl, tak jsem se otočil a zajel na střídačku. Vybral jsem si pro to ale tu nejhorší chvilku, protože hned jak jsem to udělal, zformovali se Rusové kolem naší brány 5 na 4, a protože Jágr, který za mě střídal, zaváhal a přijel tam pozdě. Nestačil jsem se ani ohlédnout a puk byl u nás v bráně. Viděl jsem, jak ho Alex marně hledá pod lapačkou i jeho zklamání, když ho našel zaseknutý v síti. Nebyla to jeho chyba, i když jsem dobře věděl, že on si to teď tak bude brát. Naši bránili Alexovi ve výhledu, takže jediné, co mohl dělat, bylo doufakt, že ho puk trefí a nepronikne dál. "Štěstíčko" nepřálo. Do konce třetiny ale zbývalo ještě 8 minut, což je v hokeji dooost dlouhá doba na vyrovnání. Teď se hlavně nesmíme demotivovat. Musíme to zvládnout. A tak jsme se do toho dali. Zrychlili jsme tempo a nepolevovali jsme. Ke konci už mě brněly lýtka, protože jsme pořád přejížděli z jednoho konce plochy na druhý. Když jsem se zrovna v plné rychlosti řítil na bránu, ozvala se siréna. Po první třetině prohráváme s Ruskem 0:1. Tohle skóre pro mě nic neznamená a byla by pěkná blbost vyvozovat z toho nějaký závěry. To samý jsem řekl, když jsem se dobelhal do šatny. Asi jsem měl kulhat nenápadněji, protože někdo prohodil řečnickou otázku, jestli se mi jako zapalují lýtka. Jaká to ironie. Potom se všichni otočili na Alexe, který zrovna vešel a o nemístné poznámce neměl ani potuchy. Byl zkleslý a já jsem to tak nehodlal nechat. Bylo mi jedno, že nás všichni probodávaj pohledem. Položil jsem mu svou ruku na rameno a vysvětlil jsem mu, jak to s tím gólem bylo z mého pohledu. Asi jsem v něm probudil vztek, protože vstal a rozeběhl se proti tomu obránci, který mu stál přímo před obličejem, když na něj najížděl ten Rus. Když k němu přišel, obránce ztichl a zvedl k Alexovi hlavu. Byl to ještě docela mlaďas, asi toho za sebou moc neměl. Alex už se připravoval, že mu něco řekne, nakonec ale jen pootevřel pusu, pak ji zase zavřel a vrátil se ke mně.
"No tak. Nemělo by to cenu, akorát bys ho vystrašil, a vůbec, ničemu a nikomu by to nepomohlo." pokračoval jsem v uklidňování.
Jen naštvaně sykl a posadil se. Hned na to se do šatny přiřítil trenér. V obličeji připomínal rozdrážděnýho buldoka. Vlastně tak zněl i jeho hlas. Co jsem vlastně čekal?
