Člověk by předpokládal, že když řeknu Jakubovi, že jsem měl něco s chlapem, tak poodstoupí, nebo dokonce uteče. Jenže to on neudělal. Přišlo něco, co je v jeho případě mnohem horší - začal se vyptávat.
"A počkej... to jste jako byli tak na káry, že jste si spletli sami sebe s ženskejma, nebo co?" Zvedl obočí. Jeho naprosto nesmyslná otázka mi ale přišla docela k smíchu. Odpověď už tak vtipná nebyla.
"Ne. Naprosto přesně jsme věděli, že jsme oba chlapi."
"Tak v tom případě nechápu, proč jste po sobě šli." řekl a z jeho tónu bylo víc než jasný, že tomu fakt nerozumí.
"To se tak prostě občas stane." Trochu mě to vysvětlování začalo štvát, takže jsem zvedl hlas." Nevim, čemu na tom nerozumíš. Chováš se jak malej. Copak ty jsi nikdy o ničem takovym neslyšel? Ty nevíš, co to znamená, když je někdo bisexuál? To je jako, že je na kluky i na holky. Kdyby ses mě takhle ptal v sedmý třídě, tak to možná pochopim, ale ve dvaceti čtyřech letech? Nepřijdeš si blbě?" Nechtěl jsem řvát a taky jsem toho po chvíli dost litoval.
"No tak já nevim, kdo by si tu měl připadat blbě. Hele počkej, my jsme to asi vzali z blbýho konce. Pojď si o tom ještě promluvit. Času až do oběda dost," řekl. Asi mu bylo líto, že jsem na něj řval. Naposled jsme se hádali v patnácti, protože jsem měl vyhlídnutou hokejku a koupil si ji on.
Takže jsem mu začal všechno vysvětlovat znovu. I se všema těma detailama, o kterejch jsem si myslel, že si je nechám jen pro sebe. Konečně jsem v jeho očích neviděl jen tu zvědavost, ale i pochopení. První pochopení, se kterým jsem se za posledních 24 hodin setkal. A pak se mě zeptal, co hodlám dělat dál. Na tuhle ptázku vlastně ani odpověď nemám. Takže jsem mlčel. Ticho prořízla tupá rána, načež se otevřely dveře od kabinky WC. V nich stál ten mladej, Hertl se myslim jmenuje. Kolik lidí je sakra ještě v těch kabinkách?!
"Takže máme v týmu buzny? To je mi novinka." Ušklíbnul se a dal si ruce v bok.
"Hele, že nebudeš dělat problémy, viď? Trenér by se asi nerad dozvěděl o těch tvejch steroidech. Příště si je aspoň nenechávej v šatně, protože většina z nás už umí přečíst etiketu na krabičce." Začal mě Voris bránit. Hertl se naštval, vzal si tašku a prásknul dveřma.
"No, paráda." Zakončil jsem diskuzi a vyrazil k hotelu.
Poprvé za celej den jsem vzal do ruky mobil. Čtyři zmeškané hovory. Od Lucky. Zavolám jí, ale nic jí neřeknu. Celej rozhovor probíhal tak, že mi Lucka vyprávěla všechno, co se stalo, od doby, kdy jsem odjel. Odpovídal jsem jednoslovně. Neměl jsem k tomu asi co říct. Pak jsem jí řekl, že mě bolí hlava, a šel jsem si lehnout. Jakobych to přivolával. V hlavě mi rachtaly hřebíky a střepy, do toho se ozývala všechna ta silná slova, která jsem si dnes vyslechl. A to bylo teprve ráno a zápas mě čekal.
