Mám tu čest tě poznat, Pottere

15.

Předvánoční dny zatraceně rychle utíkají a dnes už je poslední odpoledne než pojedu aspoň na Vánoce do Londýna navštívit tetičku. Nemůžu se dočkat. Dnes jsme ve škole jen dělali věci tématické k Vánocům a v péči o kouzelné tvory jsme mohli dokonce hrát Kouzelnické šachy! No, neříkám že jsem ten nejvíc talentovaný člověk na šachy, ale-no jak říkají mudlové- učený z nebe nespadne. Možná Brumbál z něj spadl, ale cestou si nestihl poškodit rozum. Říká se totiž že to byl a doposud zůstává ten nejmocnější kouzelník. Teda společně s tím zlým-jak jen se mu v dějinách říkalo-jo Voldemort.

Tak jak jsem dřív nenáviděla hry se sněhem, jsem se do nich zamilovala. Ale myslím že velký podíl na tom má bradavické prostředí. Přeci jen- je kouzelné. Rozhodly jsme se strávit poslední odpoledne na pozemcích školy. Postavíme nějaké to stvořeníčko ze sněhu a možná se nám povede ho dokonce i na chvíli oživit. Ale zatím to dal jen James s Ravem a nechtějí nikomu říct tu formulku. To je nefér, kde oni berou ty dobré formule. Určitě nějak podvádějí, není možné aby to zrovna "ti dva" měli v hlavě. No ale to je jen otázkou času kdy na to s holkama přijdeme.

No a taky se musím pochválit. Ano, právě se začíná projevovat moje maličké ego. Všude v mudlovském světě je známé tzv. sáňkování, ale v kouzelnickém světě o tom nemají ani potuchy. A když o tom teda nevěděli, proč jim to neříct. Vypůjčili jsme si od skřítků všechny plechy a dokonce i pár stříbrných a zlatých táců a jezdili z kopce u Hagridova srubu. Takhle dobře jsem si "nezasáňkovala" ani doma. A od té doby znají Bradavice sáňkování.

Po pozdním obědě jsem si rychle obula své huňaté sněhule, oblékla černý kabátek a doplnila ho teplou červeno žlutou šálou, čepicí a rukavicemi v barvách Nebelvíru. S holkama jsem se potkala až na chodbě a společně jsme vyrazily ven. Joo, celé odpoledne volné a já neležím v zachumlaná v dece v posteli s knížkou, tabulkou čokolády a horkým čajem. To chce potlesk.

,,A co půjdeme teda dělat?" vypískla nadšeně Mill cestou k našemu oblíbenému místečku nedaleko famfrpálového hřiště.

,,No co bys asi myslela?" zakroutila hlavou Kate a dál nepokračovala.

,,No přeci postavíme nějakého sněhuláka a zkusíme ho oživil!" zaradovala se Rose a při výdechu jí od úst stoupaly droboučké obláčky páry.

,,Jo, když to dal Potter, bude to brnkačka. Přeci nejsme levé jak poleno!" zahuhlala jsem přes šálu a na to my zhurta zavyhrožovala Kate.

,,Hele bacha jo, já jsem levačka a přijde ti že jsem nešika!"

,,Ne, promiň" zahihňala jsem se na omluvu a holky se zasmály se mnou.

Na místě jsme moc neváhaly a pustily se do práce. Po nespočtu pádů, zoufalých nadávkách, vyčerpaného vzdychání a mích povzbuzujících mot jsem to dokončily. Konkrétně "to" byl sněhový obr, ale hodný, samozřejmě. Postavily jsme se proti němu do řady a spokojeně si ho prohlížely. Byla jsem na něj fakt pyšná.

,,Tak jo Rose, máš tu formuli na oživení?" zašila sebou nedočkavě Kate a mnou projela vlna adrenalinu. Co když ten obr nebude tak úplně hodný jak se zdá být, teda spíš jak si říkáme my? Bude hodný, určitě. Cítím to.

,,Jo mám ji v kap-" ale nedořekla to, protože ji přerušil hlasitý povyk, výskání a křik se smíchem. Shrnutě, naprosto příšerný zvuk, který nemůže vydávat nikdo jiný než James a jeho společnost.

,,Bacha jedůůů!" ,,Hohooo!" ,,Jupííí" ,ale někdo jim to trošku pokazil ,, Hošíí já neumím zatáčet ani brzdíít, já se zabijůů!" zvolal postení plechový jezdec řítící se přímo na našeho sněhového obra. Alvin.