Anabáze

9. Děti

Týden putovali pěšky. Žili z toho mála, co si chytře uložili do svých batohů, ale jinak to bylo peklo. Všichni měli náladu pod psa. Viděli se, jak již budou bezpečně v Kalifornii slídit po lodi, doplňovat zásoby a odporoučí se pryč. Z umírajícího území.

Jenže se tak nestalo, a tak se museli obrnit a hlavně poučit. Nejvíce si toho na svá bedra vzal Richard. To on se nechal přesvědčit svou ženou, a pak také zdánlivou bezbranností Lany a jejích dětí. Přemýšlel, kolik nešťastníků už stačili oloupit a podvést. Zamračeně si povzdechl.

Carol se ještě více stáhla do sebe. Chtěla jen pomoct svým dětem, stejně jako Richard, byla to jejich povinnost se postarat, aby se měli dobře. A ona zklamala. Přestože si každý den říkala, že se bude snažit více, že se sebou nenechá tak zametat, že muži ukáže, že i na jejím názoru záleží. Ale pak se na něj zadívala, jeho oči ji hněvivě pozorovaly a vysílaly pohledy plné jedu, že nedokázala být silná. Bála se, že nikdy nebude.

Richard ji nikdy neuhodil. Ani se o to nepokusil. Ale to neznamenalo, že jeho chování bylo v pořádku. Vždy se cítila, že je něco míň než on, že je mu podřadná a bylo jí z toho špatně, ale nikdy nebyla natolik silná, aby řekla dost. Nejvíce ji zranilo, když pochopila, že Laně na ní nezáleželo. Celou tu dobu si ji chtěla přivést na svou stranu, aby měla na Richarda páku a ona nic neprokoukla. Hloubala, jestli si opravdu prošla něčím podobným jako ona sama.

Dívala se na svou skoro dospělou dceru, jež nepoznávala. Válka všechny změnila, toho si byla vědoma, jenže její holčička se jí odcizila. Úplně. Věděla, jak se na ni Freya dívá. Jak opovržlivě, naštvaně, zklamaně. Věděla proč. Ale nemohla to nijak ovlivnit.
Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby tu s nimi byla i Julia. Ta by určitě nedovolila, aby Freya svou matku nerespektovala. Bodl ji osten nadutosti. Julia by spíše matku upozornila, že by se měla vzchopit. Vždy si ty dvě byly blízké.

Zpozorovali malou osadu. Byla oplocená. Opatrně kolem ní ploužili a zjišťovali, jestli není osídlená. Ale nebyla. Rozbitým plotem se dostali dovnitř. Stáli uprostřed velké zahrady, kolem které byl postaven dům. Nebyl v dobrém stavu, ale nevěděli, jestli za to mohla nedbalost majitelů nebo zchátralost vlivem opuštění.

„Kdo udělal tu díru?" zašeptal Connor vystrašeně.
„Někdo, kdo se chtěl tady taky porozhlédnout," odvětil mu Richard a usmál se na něj, aby jej uchlácholil.

Částečně to zabralo, ale strach se mu stejně zrcadlil v očích.

„To není osada," vydechl najednou Kieran. „To je útulek."

Všichni se překvapeně zastavili a hleděli z jednoho na druhého. Freya přistoupila ke Kieranovi. Všimla si kotců po jejich pravici. Bylo jich jedenáct.

„Dobře, uděláme to rychle. Já, máma a Connor půjdeme dovnitř a vy dva budete hlídat, ano?"
Kieran i Freya mlčky přikývli. „Třeba najdeme něco užitečného," dodal Richard a pobídl zbylé členy rodiny, aby jej následovali do domu. Dveře zaskřípaly, a pak se za nimi hlasitě zabouchly.

Obloha byla zatažená a promíchávala se v odstíny šedé a černé. Skvěle vykreslovala tamější náladu. Freya otráveně chodila dokola, hrála si s prsty, kopala se do špiček bot a mračila se.

„Fajn, už to nevydržím. Jdem se tam podívat," pronesla po deseti minutách. Ukázala ke kotcům. Kieranovi se sevřelo hrdlo.
„Ty prostě nevydržíš nic nedělat, co?"
„Polez."

Chtě nechtě ji následoval. Ale vůbec tam nechtěl. Útulkům se vyhýbal. Ne protože mu na těch nešťastných duších nezáleželo, ale proto, že jim nedokázal pohlédnout do očí. Věděl, že za jejich neštěstí nemůže, ale srdce jej bolelo, když je viděl sedět zklamané za mřížemi, marně čekající na nějakého dobráka, který by si je odvedl pryč. Leč to se nikdy nestalo.
Sklopil pohled a odkašlal si. V očích cítil slzy.