Anabáze

18. Loutka

O deset hodin dříve

„Jak je to ještě daleko?" postěžovala si Freya, když se již hodnou chvíli brodili v písku. Vlny opět nabíraly na síle a ozývalo se jejich hlasité dunění. I vítr zesílil, kapuci jí odhodil z hlavy a rozčechral vlasy. Jelikož byla již noc, klepala se zimou.

„Zhruba někde tady byli." Henry posvítil baterkou do míst, kde pláž už přecházela v trávu. Rostlo tam mnoho keřů a dva listnaté stromy, které již byly holé. I flora poznala, že zima se blíží. Přestože správně mělo být jaro, atomovka všechny zajeté principy pohřbila pod svými pažemi.

„Ty jsi je sledoval?" ptal se podezřívavě Kieran. Nelíbilo se mu, že toho tolik Henry ví, a že klidně může sledovat i je. Či na ně donášet.
„Dá se tak říct. Já preferuji pídění se za tajemstvími, které před námi Joffrey ukrývá," odvětil vznešeně. Freya měla co dělat, aby jej mimicky neparodovala.

„O čem to mluvíš? No tak si schovává loď, co je na tom..." převrátila otráveně očima. Ztráceli s ním čas.
„Ach, Freyo. Kdybys jen věděla..." zašeptal a Freya si všimla, jak se mu oči smutně zaleskly.

Ani si neuvědomila, že Kieran se od nich vzdálil a prohledával křoviny. Ošila se, neboť Henry to tajemství směřoval pouze jí a určitě v tom byla ukryta jeho tajná šifra.

„Tady něco je!" křikl vítězně Kieran a tím ji alespoň na moment odprostil od podezřívavých a chmurných myšlenek.

S Henrym se rozběhli za ním. Bušilo jim srdce. „Co jsi našel?"
„Loď. Hele, tady je ukrytá pod listím a hlavně plentou," ukázal, když Henry nápomocně zasvítil na ohromný hrbolek, jenž však nebyl z dálky vidět. Možná to bylo tou tmou, ale i to strategické místo mělo své výhody. Když nadzvedl plachtu, listí se sesunulo na zem.

„Našli jsme ji!" zajásala a prudce objala Kierana, který byl jejím nadšením chvíli zděšen. Hodnou chvíli byl ztuhlý, a pak se uvolnil. Prvotní zanícení se však vytratilo, když si Henry odkašlal. Freya mu nedala prostor, aby promluvil a hned se ujala slova: „Co jsi myslel tím tajemstvím, Henry?"

„Vidím, že Joffrey ti zdaleka nic neřekl," odvětil zasmušile. „Nevím, jakou hru s tebou hraje, ale věř, že už má předem své plány vymyšlené a počítá s váma oběma. A když nebude mít vás dva, tak mu stačí Freya. Vlastně potřebuje jen Freyu. Kieran je jen takový dárek, bolístka na rány, abys byla povolnější."

Freya se zamračila. Nelíbilo se jí, kam to zachází. „Vůbec ti nerozumím!"
„Nikam neodje-"

„Henry! Henry! Vrať se laskavě zpátky! Nevíš, kolik je pro krista hodin?!" zaječela nějaká dívka, která se nečekaně objevila dole na pláži. Na těle jí visela volná košile, se kterou vítr laškoval.
Henry se zarazil a zbělel.

„Musím jít," rozloučil se chladně. Otočil se na podpatku a vyrazil za dívkou.
„Počkej! Počkej přece!" křičela Freya za ním. „Nemůžeš nás tu takhle nechat!"

Henry se lítostivě obrátil a smutně přivřel oči. „Promiňte. Povinnosti jsou důležitější. Dcera volá."

Ještě dlouho zamrzle stáli na pláži, vítr je bouchal do zad svou intenzitou, ale s nimi to ani nehnulo. Dívali se na stopy, které v písku zanechal Henry a pravděpodobně jeho dívka.

„Co...co se to jako stalo?" zašeptala Freya zaskočeně.
„Cože? Neslyším tě! Ten vítr dost zesílil!"
„Poď. Jdeme."

Chytila jej za ruku a společně se rozešli pryč z pláže. Kieranova ruka byla ledová.
Dál šli mlčky, každý hluboko zahrabán ve svých myšlenkách.