Anabáze

19. Den zúčtování

O pět dnů později

Freya se vytratila již za úsvitu. Sníh jí křupal pod nohama, ale netušila, jestli mrzne, nebo ne. Bylo to zvláštní, zimu samozřejmě znala, ale tahle byla prostě...jiná. Všimla si, že měla ruce červené. Promnula si je. Bolelo to.

Kráčela mezi halami, míjela neznámé tváře, těžko rozeznat. Nestarala se. Hlavu měla vztyčenou jako páv. Hlavně jít, jít a nenechat se zastavit. Nikým.
Musela zjistit pravdu. Od noci, kdy se společně s Henry vypravili hledat Joffreyho loď, přemítala neustále o jeho slovech. Nebylo cesty zpět. Musela vědět, co se to tady v komunitě děje. Nebo by se zbláznila.

Věděla, že stráže z věží ji pozorují, ale šla dál. Měla jasný cíl.
„Bydlí tady Henry?" zeptala se staršího páru, který si tiše povídal před vchodem do haly. Měli na sobě už kabáty, pořádně huňaté a taky rukavice. Závistivě je pozorovala. Hodily by se.

„Kdo?" promluvil stařec nechápavě, obočí se mu svraštilo.
„Henry, takový blonďák. Údajně sirotek," zopakovala trpělivě.
„Jsi si jistá?" změřili si ji nejistými pohledy. Asi si mysleli, že je padlá na hlavu.

„Tak bydlí, nebo ne?" vyštěkla. Neměla náladu se tady dohadovat. Starší paní, jejíž vlasy byly porostlé mrazem, se zamračila.
„Jeden Henry tady bydlí, ale není sirotek," odsekla nepřátelsky, i jí došla trpělivost.
Freya ledabyle pokrčila rameny. Chtěla se zeptat, jestli to je tedy on, nebo ne, ale raději zavřela ústa. Poradí si sama.

„Díky," utrousila a ani se neobtěžovala počkat na odpověď. Prostě brouzdala chodbami, klepala na dveře a zjišťovala, jestli v tomto pokoji bydlí Henry. Ten blonďatý lhář. Měla vztek. Ale teď jí neuteče.

Zbýval jen poslední pokoj. Zaklepala. Zprvu se nic nedělo, ale pak se otevřely prudce dveře, až se dívce rozevlály vlasy. Stál za nimi Henry. Freya se zlověstně ušklíbla.

„Nazdar," zavrčela.
Henryho čelo se svraštilo, čímž odhalilo veliké množství vrásek. Otevřel ústa dokořán překvapením. V očích se mu blýsklo a urychleně zavřel dveře. Ale Freya tam nastrčila nohu.

„Kdepak. Nesnaž se utéct, ty zbabělče," varovala ho.
„Hele, já teď vážně nemám čas..." vykrucoval se.
„Ne, Harrolde -" už už ji chtěl opravit, ale nepustila ho ke slovu, „vím, že jsi Henry, ale je mi to upřímně úplně jedno. Prostě mě pustíš dovnitř, odpovíš na otázky a já zase půjdu. Už se nikdy nebudem muset vidět."

Chvíli na ni hleděl, na tu malou, hubenou holku s rezavými vlasy, které se nyní blížily ke zlatavé. Zvažoval své možnosti, pak však svolil: „Dobře, pojď dál."
Vešla a střetla se tváří v tvář s onou dívkou, nejspíše jeho dívkou, s níž se potkali tehdá na pláži. Vypadala hrozně mladě. Možná jí nebylo ani sedmnáct.

„To nic, Naomi, jen návštěva," vysvětlil své družce. Ta jen mlčky přikývla a vzdálila se. Koutkem oka si Freya všimla, že se sklání nad uzlíčkem peřiny. Nejspíše ta jejich dcerka.
„Posaď se," pokynul jí.
„To je dobrý," ujistila jej. Nechtěla se moc zdržet. Pak by ji Kieran hledal.
„Fajn. Co chceš?"
„Vysvětlení."
„Čeho?"
Otráveně si povzdechla. „Čeho asi. Není to tak dávno, Henry..."
„Ach tak. Hm, a co jako?"
„Co jako? Děláš si srandu? Jak se to vůbec chováš?" utrhla se na něj.

„Normálně," odsekl umíněně a Freya se jen zasmála. Neuvěřitelné, jaký byl zbabělec.
„Panebože, radši mi řekni, co má Joffrey se mnou v plánu."
„Tak ne přímo s tebou, má v hledáčku všechny holky."
Zamračila se. „Přestaň mluvit v hádankách, vážně mě to irituje."