Anabáze

15. Večeře

Celá skupina se líně šinula po liduprázdných ulicích San Diega, ze kterého zbyly jen trosky a oči pro pláč. Hoodovi s Oskarem kráčeli pospolu zhruba uprostřed stáda křupanů, kterým narostl nos pěkně vysoko. Byli na sebe tak příšerně hrdí. Založit komunitu by zvládl i Connor. V takhle těžkých podmínkách by bezpečí a ubytování uvítal snad každý. Takže zbývá jen jediné – sehnat nějaký velký prostor s objemnou budovou či odlehlým sídlištěm a je hotovo. Komunita založena raz dva.

Nick se neustále vyptával na Freyina strýce a na různé podrobnosti jejich životů, čím byli nebo kým se chtěli stát, až to Freyu postupně začínalo štvát. Nesnášela takhle vlezlé lidi, kteří zkrátka nedokázali pochopit, kdy je správný okamžik, aby zavřeli hubu.

„Nicku, ocenila bych, kdybys nás nechal chvíli být," opáčila Freya.
Několik zvědavých tváří se na ni obrátilo, a kdyby byl poblíž popcorn, jistojistě by si nabrali hrst, aby měli co zakusovat během přicházející hádky. „Měli jsme náročnou cestu," dodala rychle, aby zmírnila svá slova. Uměla být protivná a hrubá, ale nechtěla to své rodině zase zavařit. Chtěla jim dokázat, že se umí ovládat. Že se poučila z chyb. Pomalými kroky se k cíli posunovala.

„Já ti rozumím, Freyo. Opravdu, ale nemůžu do naší komunity dovést cizí lidi, bez toho aniž bych je poznal a určil, jestli jsou hrozbou, nebo ne," odvětil a Freya hned poznala, že svádí boj se zkušenostmi oplývajícím mužem a její argumenty jsou jen rozumy nějakého děcka. Zamračila se.

„Fajn. Máš pravdu," uznala umíněně, když se na ni opět varovně Kieran zadíval. Bál se, aby neudělala zase nějakou hloupost. Klidně by je mohli vyhodit před branami. „Ale myslím si, že máme právo rozhodnout o tom, o kolik se s váma podělíme. Nevím, jak ostatní a vlastně mluvím i za svýho bratra, já nemám plánu vyžvanit vše, co se týká mí minulosti."

„Hej! Já si chci taky sám rozhodovat!" ozval se ublíženě Connor a bylo to snad poprvé, kdy jej Freya viděla takhle vzdorného.
„Connore, teď se baví dospělí," připomněla mu. Otevřel však ústa, aby jí ještě něco sdělil, ale nakonec se neodvážil. Matka si jej vzala stranou a něco s ním řešila. Konečně se asi probrala. Sice se začala více starat, ale pořád byla mlčenlivá, odtažitá a bojácná.

„A ty už jsi plnoletá?" ptal se Nick. Trefil do černého.
„Nejsem. Včera mi bylo devatenáct," oznámila Freya lhostejně. Nebyl čas na nějaké oslavy či blahopřání. Ostatně o to ani nestála. Když s nimi nebyl Richard, už to nikdy nebude takové, jak to bývalo. Rodina nezapomněla, ale zkrátka nad tím společně mávli rukou.

„Ach. Devatenáct. To máš ještě daleko do plnoletosti," ušklíbl se Nick, až mu oči zajiskřily. „Hádám, že tvému příteli je stejně?"
„Je o rok starší."
„Tak už mi řekněte, jak se ten váš strýc jmenuje," trval dál na svém. Freya semkla tvrdě čelist. Fakt ji štval.
„Tohle je přesně ta věc, kterou si nechám pro sebe," umínila si.

Kieran se přiblížil, aby byl Freyi na blízku, kdyby jej potřebovala. Ochranářsky ji objal kolem pasu, což neuniklo Nickovu oku, které se přimhouřilo. Nedokázala říct, jestli jí Kieranova blízkost byla potěšením, jelikož se zase mírně odcizili, když Richard zemřel.

„Neberte nás špatně," vložil se do toho nakonec Kieran, „Freya to nemyslela zle, ale my vážně jen hledáme našeho strýce. Nemáme v plánu se u vás zdržet. Míříme dál."

„Dál? Kam byste asi tak chodili? Tohle je náš domov. Vše, co si můžete v těchto těžkých časech přece přát," rozpřáhl ruce a ukázal na okolní krajinu, která však byla dobře skryta panelovou zástavbou a rozlehlým městem. Ráj na zemi to rozhodně nebyl.
„Vidíte? Padá sníh," opravil jej Kieran, když natáhl dlaň, do které mu padaly malinké bílé vločky. Ty však hned roztály. Freya se užasle zadívala na oblohu, ze které andělé sypaly vločky.
Opravdu sněží!