Anabáze

17. Loďka

Freya se potloukala po společném dvorku, kde chodili místní lidé z komunity předstírat bezstarostný život, který prožívali. Možná jim záviděla i tu hrannou, falešnou radost, která se nad nimi držela jako dohasínající svíčka. Nesnášela je, protože žádnou naději neviděla. Oni našli nový důvod pro co žít, proč dál pokračovat, nehleděli zpátky. Nebáli se budoucnosti. Freya ano.

Matku poslední dobou ani nevídala, zdálo se, že si to tu Carol oblíbila. Ke Connorovi si sice znovu našla cestu, ale k Freyi už ne. Nemělo by ji to trápit, vždyť už byla dost stará, aby si vynucovala takhle lásku své matky. Nejspíš to bylo znamení, aby se osamostatnila.
Zdálo se, že i Carol našla důvod, proč znovu žít. Tady.

Freya seděla na schodech a hleděla před sebe, na otevřený plac plný lidí, dětí a dokonce několika zvířat. Pozorovala je raději z povzdálí, aby někoho nenapadlo se s ní dát do řeči, jelikož neměla náladu předstírat, že vše je v pořádku, a že tady zůstane už do smrti, vychová tucet dětí a spokojeně zemře ve své zemi, kam patří.

Co se mnou bude? Co se stane? pomyslela si bezmocně. Ale je nějaká loď dostatečně silná, aby mi zajistila bezpečí? Obávám se, že s touto válkou asi ne.

Co si však počít? Ať už se rozhodnou jakkoli, nic hezkého je nečeká. Jedna varianta je snad ještě horší než druhá, jakoby chodili v kruhu, z něhož není cesta ven. Dívky Freyina věku běhají za svými ratolestmi, které nezbedně šplhají po plotech. Přesně po těch, které je oddělují od odporného světa plného bolesti a utrpení.

Byla si jistá, co chtěla od svého života, měla naplánované i ty nejtitěrnější krůčky a stačil jeden okamžik a vše bylo pryč. Jako sfouknutí svíčky.

„Ahoj. Jsi tu nová?"

Freya polekaně vzhlédla, když uslyšela neznámý a mladistvý hlas. Dočasný stín jí zahalil na několik sekund pohled.
„Jsem," odvětila poněkud nepřátelsky. Zrovna rozjímala nad svým zkaženým životem. Nechtěla si s nikým povídat.

Konečně viděla, s kým má co do činění. Blonďatý mladík, který nemohl být mladší ona sama, se pobaveně uchechtl, čím odhalil bílé perličky. Freya nadzvedla obočí.
„A chceš tu provést?" dotíral dál.
„Ne. Sedí se mi dobře."
„Určitě musíš mít plno otázek..."
„Vlastně ani ne. Joffrey je můj strejda, takže mám lepší zdroj než ty."

Klučina překvapeně otevřel ústa, ale hned svůj údiv skryl za další úšklebek. Ale jeho hnědé oči stále reflektovaly udivení.
„Jsem Henry," natáhl zdvořile ruku, když se představil. Věděla, že by se měla řádně postavit a pohlédnout mu do očí, ale vždy tyhle pravidla nesnášela. Proto mu ledabyle, její otec použil termín na leklou rybu, podala ruku.
„Freya."

„Moc pěkný jméno pro zrzku. Hodí se ti," zašvitořil odvážně. Otráveně si povzdechla.
„Nejsem zrzka."
„Chceš mi namluvit, že tahle rezavá ve skutečnosti není rezavá?" zasmál se.
„Když jde svět do sraček, obyčejně nemáš čas si pravidelně barvit vlasy. Tohle ti zbyde z červené..."

Henry se podivil dívčině slovníku, když svraštil obočí, ale nakonec nad ním mávl rukou. Možná se mu díky tomu začínala líbit víc. Tušil, že nemusel hrát roli gentlemana, jelikož Freya nebyla žádná madam. Žádný chlap neholduje dvoření a předstírání, že je něčím lepším, než doopravdy je.
„Ty máš teda vyřídilku, Freyo," užasl pobaveně. „Po tom všem, co se stalo, bych čekal, že budeš spíš zamlklá patriotka."

„Nojo, to už je život. Nikdy není tím, co bys chtěl," odvětila nabubřele. Líbily se jí jeho oči. Měly sice hnědou barvu, ale jejich zelenkavý nádech z nich dělal něco mnohem kouzelnějšího, než ve skutečnosti byly.