Anabáze

12. Vzpomínky

Ráno se přikradlo a Freya se probudila ještě do šera. Bolelo ji za krkem. Chtěla, aby měl Connor v noci pohodlí, leč na svůj úkor. Bolestivě se posadila a protáhla se. V zádech jí zapraskalo.
Opatrně vstala a vydala se k otci. Zkontrolovat ho.

„Tati?"

Poklekla k němu. Zdálo se, že ještě spal. „Vůbec nevím, co mám dělat..." promluvila tiše.
Cítila se bezmocně. Bez otce tady chyběl řád a smysl. Přestože ji štvalo, jak se k mámě choval. Nebral ji jako sobě rovnou, čímž dával jak Freyi, tak hlavně Connorovi špatný příklad. Freya si naštěstí už dokázala udělat obrázek sama.

Nejvíce jí ale frustrovalo chování matky. Nechápala, proč si to nechávala líbit. Kdyby s ní někdo jednal jako s podřadným druhem, dala by mu co proto. Nenechala by sebou zametat. Ale Carol byla jiná. Submisivní a bojácná. Neměla v povaze, aby se někomu postavila.
To Freyu dokázalo vytočit do běla. Proto na ni měla pifku a byla nepříjemná. Chtěla, aby si to matka uvědomila a konečně se vzchopila. Ale nezabralo to.

Zavzpomínala, když si Kieran vzpomněl, že taková sebejistá, upřímná a nebojácná nebývala. Měl pravdu. Byla přesně taková jako máma. Tichá, nerada vyvolávala konflikty, stranila se lidem, bála se promluvit. Ale pak si uvědomila, že takhle to nejde. Zatvrdila se. Na popud matky.

Vypracovala to sice až na hranici únosnosti, protože se chovala trochu jako otec. Byla drzá, vznětlivá, neměla žádný filtr, nic jí nebylo svaté. Ale dělalo jí to radost. Nechtěla být stejná jako matka.

Pohlédla na otce. Svraštila čelo. Natáhla k němu ruku. A vzápětí ucukla. Jako by ji něco píchlo. Byla ledová.

„Panebože..."

Rychle se k němu naklonila a zkontrolovala puls. Nic nenahmatala. Oči se jí rozšířily a začala rychle dýchat. Položila hlavu na jeho hruď. Nenadzvedala se. Zkusila ještě položit ucho nad jeho ústa.

„Prosím...prosím...prosím..."

Ani jeho dech ji nepošimral. Urychleně se od něj odplazila. Ani si nevšimla, že cítí na rtech slzy. Zírala na otcovo studené tělo, které prohrálo boj s infekcí. Přestože stále vypadal jako on, že jen spal, připadal jí cizí. Byl na jiném místě. Daleko od ní. Přesto tak blízko.

Vzlykla. Plazila se pryč a snažila se nepanikařit. První vzbudila Oskara. Nemusela nic říkat. Její výraz řekl vše. Rychle konal. Leč probudil i ostatní. Freya se již nechtěla na otce otáčet. Myšlenka jeho skonu ji nesmírně bolela.
Matka nemotorně vstala. „Co se děje....Freyo, co...panebože! Panebože!"

„Mami!" okřikla ji Freya. „Buď ticho!"

Nechtěla vyvolávat paniku a už vůbec polekat Connora. Chtěla mu vše říct v klidu, netoužila, aby se stresoval. Matka ale na jeho blaho nemyslela. Začala hlasitě lkát a naříkat.

Connor začínal něco tušit. Loudil pohledem k otci a jeho oči se plnily slzami.
„Mami!"
Leč ona si nedala říct. Přispěchala k otci, nedbala přítomnosti Oskara, který mezitím potvrdil nejhorší. Že Richard opravdu zesnul. Položila se na jeho tělo a hlasitě vzlykala.

Kieran se vzpamatoval rychle. Chytil Connora za ruku a táhl jej ven. Jejich podrážky pískaly.

Freya se otočila na matku. „Můžeš se ovládat?! Panebože! Podívej se, cos Connorovi udělala!"

Matka ji ale neposlouchala. Její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků a proklínala Richarda, že je v tom nechal samotné.

Freya tady nemohla zůstat. Vše na ni padalo. Před očima měla jen otcovy vyhaslé oči, studenost jeho těla a zhroucení matky. Klopýtla a obrátila se. Šla pryč. Ba běžela! Její dunivé kroky se ještě dlouho nesly továrnou.