Anabáze

7. Posily

Richard Hood otevřel okýnko a pohlédl na vysokou ženu s rezavou hřívou sepnutou gumičkou v culík a dvě děti, zhruba ve věku Connora, možná starší. Holčička měla na hlavě klobouk a na nohou růžové gumáky a chlapec se téměř ztrácel v očividně mužské bundě.

„Zdravím..." začal pan Hood nejistě, „um...potřebujete něco, madam?"
„Ach, pán bůh vám to oplať!" vydechla dojatě žena, které se na tváři třpytily slzy. „Myslela jsem, že všichni dobří lidé již vymřeli."
„Cestujete sama?" zeptal se Kieran.

Žena se pozorněji zadívala do auta a přimhouřila oči. „Ano."
„Nebojíte se?"
„Mám snad na vybranou?"
Tím Kierana usadila. Měla konec konců pravdu, ale stejně takový obrázek vídali zřídkakdy.

Žena měla na zádech velkou tornu a všichni tři vypadali ušmudlaně. Nad obočím měla podlouhlou jizvu, která svítila jemně růžovou barvou. Děti se držely u jejího boku, ale zvědavě koukaly na Connora. Ten jim pohledy opětoval.
Richard netušil, jak se zachovat. Když viděl tuhle bezmocnou ženu s dětmi samotnou, jeho instinkty se nakoply a urgovaly jej, aby je vzali pod svá ochranná křídla.

„Kam máte namířeno?" zeptal se Richard.
„Vlastně...ani nevím. Chtěla jsem prostě na západ. Do Kalifornie. Pryč od radiace."
„Máte dost potravin?"

Zatímco se pan Hood vyptával, děti se osmělily a začaly pochodovat kolem auta. Dívaly se dovnitř a hlasitě diskutovaly, když uviděly balíčky chipsů. Freya si je měřila pohledem a nespouštěla z nich oči.

„...ne, jen se obávám zimy. V noci začíná být opravdu chladno. Skoro jakoby se blížila zima. V srpnu!" zavrtěla hlavou zrzka.
„To jsou vaše děti?"
„Kdyby nebyly, bylo by to špatně?" udeřila znovu.
„Ne, ne...tak jsem to nemyslel..."
„Jsou. Lizzie a Tom."
„A vy jste?"

Žena se na chvíli odmlčela, semkla čelist a prohlížela si muže za volantem, kterému ve vlasech prokvétalo stříbro. Zvažovala, jestli se mu dá věřit, ale nakonec si řekla, že ano, protože jinak by jim nezastavil.

„Lana. A vy?"
„Těší mě. Já jsem Richard, to je moje žena Carol a děti – Freya, Kieran a Connor."
„No, já-" začal Kieran smlouvavě, ale Richard jen mávl rukou, a tak umlkl.
„Nechcete...nechcete se k nám připojit?"

Freya s Kieranem se cítili, jakoby jim uštědřil facku. Nechápavě hleděli z jednoho na druhého, neschopni slov.
„Tati...!"
„Mlč, tohle rozhodujeme s maminkou."

Freya se zamračila a dusila v sobě vztek. Její matka neřekla ani půl slova a stejně jako ona, musela jen sedět, mlčet a poslouchat. Zatnula ruce v pěst a snažila se nevybouchnout.
Kieran si všiml, jak napjatá Freya byla, a tak obrátil svou pozornost k ní a sevřel její pěst v svou. Hned ji uvolnila a vzájemně si propletli prsty. Stiskla mu ruku a on to bral jako gesto poděkování.

„No...já nevím...nechtěla bych vám způsobovat potíže. Být zátěž," bránila se Lana.
„To byste určitě nebyli. Možná by nás to všechny posílilo!"

Richard netušil, kam zmizela jeho ostražitost a prozíravost, ale nemohl se přece obrátit zády ženě v nesnázích, kord když ji doprovázely děti. Jaký příklad by tak svým potomkům dal?

„Uděláme to takto. Carol tu s vámi zůstane a já odvezu ostatní k blízkému kempu. Našli jsme ho ve starých mapách, co tu bývalí majitelé zanechali, tam se prozatím usídlíme, než vymyslíme, co dělat dál, když jsme se tak rozrostli. Pak se zastavím pro vás. Nechávám moji tu ženu, abyste mi věřili, že vás tu nenecháme."

„Děkuji za to gesto," vydechla tiše Lana. Vážila si jej za to, co pro ni a její rodinu udělal.

Carol vystoupila, značně nesvá, když se její manžel rozhodl ji tu zanechat s cizími lidmi, bez toho aniž by to s ní zkonzultoval, ale beze slov jej poslechla a stoupla si vedle vysoké Lany. Knedlík v krku, který se jí vytvořil od doby, kdy vystoupila, neustoupil, ani když se jejich auto ztratilo za kopcem.