Anabáze

21. Smlouva

Freya se třásla zimou. To jediné byla s to poznat. Ale jestli je den, či noc, to vůbec. Frustrovalo ji to. V cele se nacházela pouze železná postel, na níž však nebyla matrace, a tak ji železné tyče tlačily nepříjemně do zad, zanechávaly stopy na jejích bedrech, a tak prostě spala na zemi.

Ve tmě bylo vždy hrozně těžké poznat, jak dlouho už jste tu zavření. Freya nedokázala nic odhadnout, ale doufala, že je tu natolik dlouho, že někdo pojal podezření. Chtěla pryč, příčila se jí ta tma, chlad a kapání vody.

Občas se tu mihl nějaký chlap v kukle, který stál před mřížemi, civěl a po chvíli vždy mlčky odešel. Nemělo smysl na něj mluvit, buď byl hluchý, anebo nesměl mluvit. Mužův pronikavý pohled Freye naháněl hrůzu. Když dutě nečuměl, nosil jí jídlo a vodu. Chleba a vodu. Joffrey to asi myslel naprosto vážně, když řekl, že má své způsoby. Jestli si však myslí, že když Freyu vyhladoví a poníží, že se sníží na jeho úroveň a splní vše jako poslušný pejsek, tak to se hodně plete. Vůbec nemá ponětí, s kým si zahrává.

Ale čekat na Kierana se stávalo čím dál těžším a nesnesitelnějším. Tušila, že ji nezachrání. Calebova slova ji však neustále bodala v hlavě, a tak nemohla ani spát. Tak moc se bála, že mu něco udělali, nedokázala si představit svůj život bez něj. Nyní věděla, že Kieran je jediný, kdo jí zůstal. Oskar se obrátil proti nim. Matka začala znovu žít, a přestože jí přála, aby byla šťastná, nemyslela si, že bude na úkor jí samé.
Nejvíce se bála, že až se k ní Kieran obrátí zády, zůstane sama. To nechtěla. Nedokázala si představit žít sama do konce svého života. Potřebovala Kierana.

Budoucnost lidstva byla ve hvězdách. Stejně jako ta Freyina.

Během jedné z těch bezesných nocí, či dnů, kdo ví, si v hlavě vymyslela plán útěku. Nebyl sice špičkový a procento úspěšnosti bylo hodně nízké, ale musela to zkusit. Nechtěla se nechat zviklat. Nikdy nebude troska. Nebude nikoho prosit. Nikdy.

Jakmile uslyšela dunivé kroky, které se přibližovaly, zalehla na studenou zem a dělala, že spí. Cítila, jak se jí zrychlil tep vlivem adrenalinu, jenž se jí vlil do žil. Kroky byly čím dál více hlasitější, až se zastavily. Někdo stál u její cely.

„Freyo?" zavolal Caleb. Přestože ho slyšela, nadále ležela na zemi. Doufala, že měla dostatek síly, aby všechno zvládla. Snažila se své dýchání uklidnit.

Vzápětí se ozvalo chrastění klíčů v zámku a dveře nepříjemně zaskřípaly. „Freyo."
Zachovala rozvahu a klid a pokračovala v předstírání spánku. Ležela hlavou k zemi a smrad splašků s vlhkem jí neustále proudil nozdrami. Bylo jí z toho špatně. Nejspíš v tom bunkru chovali zvířata, jinak si ten smrad nedokázala vysvětlit.

„Freyo, doprdele, vstávej." Už stál vedle dívky, cítila mírný vánek, když se jeho boty přiblížily. Prach se rozvířil. „Ježíši, co se jako sta-"
Nestačil ani doříct větu, když se zapřela na rukách a prudce mu podkopla nohy. Caleb překvapeně vyjekl a s hlasitým klením se skácel na zem, až se ozvala dutá rána a další nadávky. „Kurva!"

Věděla, že teď musí jednat rychle. Postavila se na nohy a skočila na Caleba, který opět vykřikl, když jej přidusila. Rozmáchla se pěstí a udeřila jej do spánku v naději, že jej tím omráčí. Akorát znovu zaklel a dívku v prstech bolestivě zapraskalo, až sykla. K jejímu štěstí se Caleb nezvedal a jen apaticky ležel. Možná to zabralo.

Nestarala se. S úpěním se zvedla a prohlédla si zraněnou ruku. Klouby měla načervenalé, ale palec bolel snad nejvíc. Ani si to neuvědomila, ale když složila prsty v pěst, špatně nastavila palec, což mělo fatální dopad. Několikrát s ním pohnula a zjistila, že s ním může normálně hýbat, akorát to občas zabolelo, a tak se snažila nepanikařit.
Urychleně prohledala Caleba v naději, že u sebe bude mít nějakou zbraň, ale nic. Když však zašátrala v zadní kapse na zadku, našla malý lovecký nožík. Vzala si ho do ruky a vytáhla ostrou čepel.