Anabáze

23. Marseillaisa

„Poběž, Connore, musíme si pospíšit k večeři. Už tak máme vroubek!" křikla na něj, když běhal po pláži, která byla celá pokrytá hustým sněhem.

Tvář měla zmrzlou od mrazu, který nepříjemně štípal. Ještě více se zachumlala do kabátu, aby se zahřála.
Connor se zrovna válel ve sněhu a dělal andělíčky. Freya si povzdechla. Snažila se, aby měl alespoň nějaké dětství, ale nevěděla, jestli sněhové radovánky budou to pravé ořechové.

„No tak, Connore!"
Až teď ji poslechl a běžel jejím směrem. Jeho tváře byly červené mrazem a čepice celá od sněhu.
Naposledy se zadívala na rozbouřené moře a jen přemítala, co asi teď dělá Kieran.

„Tak jdem, drobku," pronesla nakonec, když se obrátila. Zářivě se na něj usmála a propletla s ním ruku. Musela jít dál. Už to bylo čtrnáct dní, co Kierana vyhostili. Freye se zdálo, jakoby to bylo teprve včera.

„Těšíš se?" zeptal se najednou. Pod nohama jim křupal zmrzlý sníh.
„Jak to myslíš?"
„Dyť víš, s tím Thomasem..."
Rázem se Freya zamračila. Úplně na něj zapomněla. „Jestli se těším? Ne, netěším."
Z úst mu utekl obláček páry: „Tak proč si ho bereš? Nemá to být z lásky?"
Smutně se pousmála. „Connore, víš, někdy to prostě není lehký. A možná si mí srdce cestu k němu najde. Kdo ví. A taky to není oficiální svatba, neberu si ho...pouze..." zarazila se, když si uvědomila, že mu nemohla říct, že jde vlastně jen o sex. „Prostě nás má ochránit, víš?"

Na Connorově čele se objevily vrásky nespokojení. „Nepotřebuju ochraňovat."
Freya se zasmála. „Ale já ano." Leč vzápětí pomyslela na to, jak se ubránila Mikeovi s Ryanem, Urisovi, Oskarovi. Nebyla bezmocná.
„Zvládnu to i sám!" dušoval se.
„Hele, co se ti nelíbí?"
„Nechci se s Thomasem kamarádit. Nemám ho rád. Divně na tebe kouká," kabonil se.

Freya se nepříjemně ošila. Moc dobře si byla vědoma Thomasova intenzivního pohledu, který jí pokaždé věnoval. Působil až úlisně a dívce se vždy zvedal žaludek.

„Nemysli to na to," změnila pohotově téma, když i Connor si uvědomoval, že to, co Joffrey dělá, není správné. Nechtěla, aby i jej vyhodili z komunity.

Přidala do kroku, aby si pospíšili. Nemohla přijít pozdě, dali by jí to sežrat. Po chvíli Freye přišlo divné, že křupání sněhu není tak hlasité a podívala se napravo. Connor s ní nešel. Prudce se obrátila a otevřela ústa, aby na něj zakřičela, ale na prázdno je zase zavřela.

„Co...?!" vydala ze sebe překvapeně.

Nemohla uvěřit vlastním očím. Co se to děje?!
Rychle zapomněla na své nynější problémy a rozběhla se za stejně překvapeným Connorem. Běžela, často klopýtla vlivem náledí, ale nebrala nějaké zranění v potaz. Vůbec na tom nezáleželo.

Ozvalo se hlasité zatroubení.
„Panebože!" vykřikla rozradostněně, když uchopila Connoru ruku a společně běželi zpátky na pláž.

„Záchrana!" ječel nevěřícně.
Samým nadšením se Freya najednou zřítila k zemi a strhla i Connora. Obličej se jim zabořil do sněhu, bílý poprašek se dostal až za krk, ale nevnímali to.

Už byli téměř u moře. Vlny se pomalu dostávaly až ke špičkám jejich bot a oni užasle hleděli na velký ledoborec, který se vyjímal na moři asi sto metrů od pláže. Freya s Connorem začali horlivě mávat rukama a křičet. Tohle byla jejich šance.
Ozvalo se další zatroubení, což znamenalo, že je námořníci uviděli.

„Co je to za loď?" domáhal se Connor naléhavě.
Freya přimhouřila oči, aby nalezla odpověď. Chvíli zkoumala loď intenzivním pohledem, hleděla na ocelovou příď a zábradlí, za kterým se pohybovaly malé osůbky, ale více neviděla. Posléze si všimla vztyčené vlajky. Rozeznala však jen barvy - bílou, modrou a červenou. Mohl to být kdokoliv, tyhle barvy měla snad většina zemí. Díky silnému poryvu větru nebyla s to poznat více.
„Nevím," přiznala pravdivě.

„Koukni!" zakřičel vzápětí a prstem ukazoval na moře. Pohlédla tím směrem a svraštila obočí, když se k nim blížil člun.
„Radši se drž u mě," varovala ho instinktivně. „Nevíme, kdo to je."
Connor sestru poslechl a schoval se za její útlé tělo. Občas vykoukl, aby zjistil, co se děje. Byl neskutečně zvědavý.

Člun se přibližoval a Freyiny obavy se zvyšovaly. Kdo to je? Co tu dělají? Můžeme odplout s nimi? Ale kam?

Najednou zbystřila, když zahlédla povědomou čupřinu vlasů. Už už i slyšela mužské hlasy, které na sebe pokřikovaly, dokonce i narážení člunu o vlny, který byl nafukovací a bílé barvy.

Člun už byl na mělčině a Freya konečně uviděla jeho posádku. Nevěřícně vykulila oči a vrhla se vpřed. Brodila se ledovou vodou a zmučeně vykřikla: „Kierane!"

Kieran taktéž vyskočil ze člunu a běžel Freye vstříc. Voda cákala kolem a vítr s nimi laškoval. Skočila mu do náruče a vášnivě ho políbila.

„Já to věděla! Věděla jsem, že mě tu nemůžeš nechat!" plakala šťastně. Tiskl si ji na tělo tak silně a vroucně, až zapomněla na jeho ošklivá slova.
„To je ona?" zeptal se vysoký muž, jenž se za nimi objevil. Měl výrazný přízvuk, díky němuž poznala, že je Francouz.
„Ano. Můžeme jet dál," odvětil mu Kieran. „Poběž, Connore!"

„Co? Co se to děje? Kdo to je? Kam jedeme?" vyhrkla vystrašeně a nedůvěřivě.
Kieran ji jen přiložil prst na ústa. „Ššš, jsme v pořádku. Tohle je záchranná akce, Francouzi se nám rozhodli pomoct!"
„Záchranná akce? Francouzi?" opakovala šokovaně.
„Jasně! Přijeli nás zachránit. Pojďme!"
„Ale co ostatní?"
„Freyo, těm už nemůžeme pomoct," objasnil mírně. „Nech je tady. Třeba se jim to podaří."

Freya se nerozhodně otočila ke kopcům, mezi nimiž se rozprostírala Joffreyho komunita. Její údajný život. Její údajný muž. Její údajná rodina. Teď měla konečně svobodnou možnost se rozhodnout o svém osudu sama. Bez nátlaku. Bez výčitek.
Carol si vybrala tenhle život - život v přetvářce, plný manipulace a neštěstí. Mohla se tolikrát vymanit, ale neudělala to. Freya tak žít nechtěla.

„Jdem," pronesla nakonec tiše, chytila Connora za ruku a pomohla mu do člunu. Vzápětí se zarazila.

„Počkejte!" vykřikla a obrátila se jim zády. Vyběhla zpátky na pláž. Kieran na ni nevěřícně hleděl a zjistil, že Connor taky.
Freya odběhla ještě asi třicet metrů, pak padla na kolena a začala hrabat. Kieran zpozorněl. Když vytáhla vedle sebe velkou černou tašku, pochopil.
S obtížemi ji dotáhla do člunu, pak se za ním vyšplhala a usedla dovnitř. Paže ji bolely, čelo měla zpocené, ale na tváři se jí usadil upřímný úsměv. Kieran ji hned objal a Freya spočinula na jeho rameni. Člun se kymácel a Freya doufala, že nebude mít mořskou nemoc. Ještě nikdy na lodi neplula.

„Nemohla jsem je tam nechat," vysvětlila tiše. Netušila, jak to že si vzpomněla, že tam Kieran jejich nakradené zásoby schoval, ale byla za to ráda. Možná to bylo znamení. Znamení lepších zítřků.
Když se na ni tak díval, uvědomil si, jak je krásná. Jediný obrázek, který mu na ni zůstal, byl ten, kde Freya měla půlku obličeje od krve, roztržené obočí a ret a velkou modřinu na tváři. Ten se mu po vyhoštění vpálil do mozku. Rychle tu vidinu rozmrkal.

„Jak si se k nim dostal? Co jsou opravdu zač?" ptala se nevěřícně. Pořád tomu nemohla uvěřit. Málem si zničila už tak zničený život, je to vůbec možné?
„Je to záchranná loď, která měla za úkol zmapovat situaci a poskytnout přeživším zásoby a nejzákladnější potřeby. Viděl jsem je kroužit u pobřeží na druhé straně města a zeptal se, jestli by nás odtud mohli odvézt. A oni svolili..."

„Američani jsou dost mobilní, že? Tohle pro vás bude brnkačka," mrkl na ně Francouz, jenž se později představil jako Jules.
Freya přikývla. Nikdy neinklinovali k materiálním věcem. Byly to prostě objekty, které se daly nahradit. Lepšími. Modernějšími.

Nový začátek, pomyslela si užasle a hleděla na ohromné vlny, které je vedly dál od americké půdy. Jednou tu bude opět život a americký národ bude vzkvétat, ale dnes to nebude...

V dáli opět zatroubil ledoborec, jakoby se na dobro loučil s Amerikou a zároveň jí vzdával hold.
Sbohem...

Jak se vám líbilo finále?
A co říkáte na celkový příběh? Tohle je už upravená verze příběhu, se kterou jsem o dost spokojenější. Tak mi určitě napište, co si myslíte vy.
Děkuji!