Anabáze

11. Maják

Freya s matkou přispěchala do zadní místnosti pro personál a zatajila dech. Kieran a Connor stáli u velké sportovní tašky, která byla napěchovaná nejrůznějšími věcmi, které někdo nastřádal. Před nimi postával vysoký muž s kšiltovkou na hlavě. Tvář mu pokrývalo strniště rezavých vousů a jeho malé černé oči žhnuly. V ruce držel pistoli a mířil na Kierana a Connora.

„Stůjte!" křikl po nich muž, aby je zastavil. Ruka se mu třásla. Ženy se zastavily na prahu.
„Co se tu děje?!"
„Chtěli mi ukrást tašku!" odvětil muž popuzeně, když ukázal na dvojici chlapců.
„Nevěděli jsme, že je to vaše!" bránil se Kieran, když postrčil Connora za sebe.
„Nenechám se okrást! Rozumíte?!"

Freya přimhouřila oči. Muž jí nepřipadal nebezpečný. Kdyby se cítil ohrožený, už dávno by zmáčkl spoušť. Možná jen potkal už hromadu špatných a nepoctivých lidí. Jako oni.

„M-můžete dát tu zbraň dolů prosím?" požádala ho klidně. Loupl po ní pohledem. „Nechcem žádný problémy. Mysleli jsme, že tu nikdo není."

„Tak běžte pryč!"
„A dáte tu zbraň pryč?"
Chvilka přemýšlení. Pak pokývnutí. Muž si pistoli strčil zpátky za opasek. Freya doufala, že Kierana nenapadne nějaká blbost. Jako třeba vytáhnout svůj glock.

„Díky."
„V-vy...vy jste rodina?" přelétl po nich pohledem.
„Jsou to moje děti," potvrdila Carol pevně. Když byl někdo blízký v nebezpečí, dokázala přepnout svůj tichý a submisivní mozek k odvážné a rozhodné ženě. Ale v tomto těle si připadala cizí.

„Jenže on má ty antibiotika," sykl Kieran naštvaně. Nikam nepůjde, dokud nedostane ty léky pro Richarda.
„Cože?" vydechla Freya. To měnilo celou situaci. Muž to vycítil taky. Znovu sáhl na pistoli.
„Odejděte, nebo ji použiju," varoval je, když si uvědomil, jak odhodlaně vypadají.
„Chcem jen ty antibiotika. Prosím."
„Na co vám bude tolik léčiv?" obul se do něj Kieran.
„Kierane, buď ticho," zpražila ho Freya. Nyní by potřebovala jeho chladnou hlavu a schopnosti hodnotit situaci z povzdálí. Jakoby si oba vyměnili role. Ani jednoho dívka nepoznávala.

„Jsou moje. Přišli jste pozdě," odsekl muž, jehož tváře nabraly červenou barvu. Atmosféra houstla.
„Prosím. Je to pro otce..."
Muž mrkl směrem ke Carol. „Je to pravda?"
Přikývla.
„Co je mu?"
„Má v těle infekci. Napadl ho pes."

Muž si sundal kšiltovku z hlavy a prohrábl si zpocené vlasy. Freya už hodně dlouho neviděla žádného zrzka. Ta myšlenka ji pobavila. Muž vypadal, že usilovně přemýšlí. Na čele mu pulzovala žilka. Přemítal, jestli jim má věřit, či ne. Jestli je to vůbec možné v téhle době někomu věřit.
Freya si stačila všimnout velké narůžovělé jizvy přes mužovo čelo. Pak si zase nasadil kšiltovku. Nadzvedla obočí.

„Musíte mu dát ale infuzi," odpověděl po chvíli.
„Co?" vyhrkla Freya nechápavě.
„Ty antibiotika se musí podat nitrožilně. Jinak budou k ničemu."
„Jak to víte?" vložil se do toho zase Kieran.
Muž semkl čelist. „Jsem z oboru."

„Dáte nám ty léky?" zeptala se znovu Freya.
„Můžu se na pacienta podívat?"
Freya zakoulela očima. Ohlédla se na matku. Ta mlčela. Kieran stál zády. Nevěděla, co dělat. Všechno v těle na ni křičelo, aby si vzali léky a odešli pryč. Ale něco ji tiše našeptávalo, že by neměla všechny házet do stejného pytle a posuzovat každého jako vraha a zloděje.

„Ale odevzdáte zbraň," souhlasil Kieran opatrně.
„To mi nepřijde fér," zabručel muž ostražitě. „Nabízím vám pomoct a zachováte se takhle?"
Měl pravdu. Vůbec nic jim nemusel slibovat. Mohl si cestu ven v klidu prostřílet.
„Fajn. Ale vytáhnu si svoji, kdybyste něco chtěl zkoušet."