Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

21.

"C..Co?" Vykoktala jsem ze sebe.
"Miluju tě. Už od tý doby, co jsi na mě poprvý promluvila ses mi líbila. A nedávno jsem si uvědomil, že je v tom něco víc." Dořekl rozklepaně.
"A..aha. A proč jsi mi teda dohazoval Alexe?" Zeptala jsem se, pořád dost mimo mísu.
"Chtěl jsem, aby jsi byla šťastná, aby jsi byla s tím, koho chceš. Ale vždycky, když jsem viděl, jak tě odmítá, chtěl jsem s ním praštit o zem. Nikdo by se k tobě takhle neměl chovat. A už vůbec ne člověk, jako on." Dořekl a mě to zahřálo u srdce.
"Já. Asi k tobě taky něco cítím, ale silnější je to u Alexe. A to se jen tak nezmění." Sklopila jsem pohled ke svým nohám.
"Jo, máš pravdu. Byla blbost ti to říkat. Nevím, co jsem si myslel. Asi půjdu domů a zítra se budu dívat na to, jak tě ten kluk mučí." Zavrtěl hlavou a zvedl se.
"Počkej! Nechoď prosím." Chytila jsem ho za lem trička.
"Ne, ještě bych se do tebe mohl víc zamilovat." Zatáhl za tričko, takže se mi vyškubl a už jsem ho nedržela.
Viděla jsem, jak odchází, tak jsem za ním zakřičela "Budu se tu sama bát!"
Jen se usmál. "Ty lhářko!" Zakřičel nazpět.
"Ale vážně. Co když mě tu někdo přepadne?" Když jsem to dořekla, James se zarazil. Otočil se a protočil očima. Poté se usmál a zavrtěl hlavou. Vrátil se zpět ke mně a sedl si vedle mě.
"Co kdybych tě přepadl já?" Zeptal se na oko nenávistným hlasem.
Vyjekla jsem, když se na mě vrhl a shodil mě do trávy. Rozesmála jsem se. Leželi jsme vedle sebe a smáli se, jak blázni.
Smích pomalu utichal a my jsme se vzájemně dívali do očí.
Nakonec smích utichl úplně.
Ty jeho oči! Vypadaly, jako dva modré krystaly. Byly nádherné.
Vzpamatovala jsem se.
"Já.." Zakoktala jsem se.
"Jo, jasně." Řekl James, když se taky vzpamatoval.
Oba jsme se zvedli, rychle se rozloučili a šli jsme domů.