Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

32.

Byla skoro půlka února a moje narozeniny se rapidně blížily. Konečně jsem se uzdravila, ale pořád jsem se cítila jako bych měla nějakou neuzdravitelnou nemoc. Byla jsem neustále přešlá. I když přišly moje narozeniny. Všichni mě chtěli rozveselit, tak mi udělali hezkou narozeninovou oslavu, ale já jsem se stejně necítila šťastná.
S Jamesem jsme se kvůli tomu hodně hádali, ale právě on mohl za to, proč jsem taková. Neustále jsem ho viděla s mobilem v ruce a úsměvem na tváři, když si s ní psal. S ní, myslím s Amandou. Tu holku jsem nesnášela čím dál tím víc. Sice jsem si řekla, že jí nebudu řešit, ale nešlo to.
James mě neustále ujišťoval, že s ní nic nemá, ani mít nebude, ale věděla jsem, že je mezi nimi nějaká chemie. James se mi odcizoval čím dál tím víc.
"Kolikrát ti mám říkat, že s ní nic nemám?!" Zařval na mě jednou, když jsem se ho zeptala, jestli si s ní zase píše a k tomu dodala nějaké urážky na její osobu.
Vytočilo mě, že já jsem zase ta špatná, když na mě zařval a tak jsem řekla něco, co jsem říct ani nechtěla.
"Až se rozejdeme, budeš s ní chodit?" Už když jsem to doříkávala jsem si uvědomila, co jsem řekla.
James se zarazil. Podíval se na mě dost ublíženě.
"Nevím, city neovládnu. Nemůžu vědět, jestli se do ní zamiluju." Řekl chladně. Věděla jsem, že má pravdu, ale ublížilo mi to natolik, že se mi do očí nahrnuly slzy. Otočila jsem se a vyšla z jeho pokoje.
Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře jeho bytu tak silně, že to museli slyšet lidé v celém domě.
Nazula jsem si rychle boty a oddychla jsem si, když jsem zjistila, že výtah neodjel do jiného patra.
Rychle jsem do něj vběhla a dveře výtahu se zavřely.
Slyšela jsem, jak se otevřely dveře od Jamesova bytu. James zakřičel moje jméno.
Ve výtahu jsem se otočila a viděla, jak se James snaží otevřít výtahové dveře, ale marně. Přestal se snažit a jen se díval do mých uslzených očí, když se mnou výtah odjížděl.
Jakmile jsem ho ztratila z dohledu, otočila jsem se k zrcadlu, které viselo na stěně. Dívala jsem se, jak mi stéká slza po tváři. Otřela jsem jí a zadívala jsem se sobě do očí. Viděla jsem smutek, vztek a směsici dalších negativních emocí. Stala se ze mě troska. Uvědomila jsem si, že tenhle vztah mě ničí.
Šla jsem ulicí a slzy mi tekly po tvářích. Kolemjdoucí se za mnou udiveně otáčeli, ale bylo mi to jedno.
Nevnímala jsem okolí a šla jsem dál.
Dorazila jsem domů. Nikdo tam nebyl, za což jsem byla nesmírně ráda. Nechtěla jsem poslouchat otázky typu
Proč brečíš?
Co se ti stalo?
Zabouchla jsem se v pokoji a padla na postel.
Několik minut jsem vzlykala do polštáře.
Nakonec jsem se odhodlala a podívala jsem se na mobil. Byly tam dvě zprávy.
První zněla: Mrzí mě to
Druhá: Nechceš se rozejít? Nechci ti pořád ubližovat...
Přemýšlela jsem a když jsem mu odpověděla, rozbrečela jsem se ještě víc.
Odpověděla jsem mu: Dobře, rozejdeme se...