Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

33.

"Takhle to už nejde." Přišla mi mamka do pokoje.
"Co nejde?" Zeptala jsem se, mezi chroupáním brambůrků.
"Celý dny jen ležíš v posteli a nic neděláš." Začala mi sbírat pohazené věci ze země.
"Chodím do školy." Snažila jsem se jí argumentovat, ale ani jsem moc nevnímala, co říká. Dívala jsem se na televizi, kde dávali nějaký romantický film. Moc se mi s mámou mluvit nechtělo, tak jsem se zaměřila spíš na obrazovku.
"Zhoršil se ti průměr." Řekla.
"To vytáhnu." Mávla jsem nad tím rukou.
"To říkáš už dlouho." Odpověděla. 
"Poslyš." Začala a sedla si ke mně na postel. "Vím, že je pro tebe rozchod s Jamesem těžký, ale musíš se probrat. Nemůžeš se takhle trápit napořád." Smutně se usmívala.
"Já vím. Jen se teď ještě necítím." Řekla jsem a poprvé se na ni podívala.
"Zlatíčko, ty čekáš, že se za chvilku probereš a vše bude v pořádku. Ale nebude. Zavolej třeba Emmě a jděte spolu ven." Usmála se na mě.
Při zmínce o Emmě se mi udělal knedlík v krku. Máma nevěděla o tom, že se spolu nebavíme. Odešla z pokoje a nechala mě tam v myšlenkách o té blonďaté zrádkyni. Nebudu jí volat. Nikdy.
To radši zavolám Sophie s Hann.
Po nekonečném vyzvánění to Sophie  zvedla.
"Ahoj." Řekla jsem rozpačitě do telefonu.
"Ahoj Rose, co potřebuješ?" Zeptala se stejně rozpačitě Sophie." Určitě nečekala, že jí zavolám. Ona věděla o mém rozchodu s Jamesem. Věděla, že chci být sama.
"Nechceš..." Odmlčela jsem se. "Nechceš jít ven?" Zeptala jsem se a už teď litovala svých slov. Vůbec se mi nikam nechtělo, ale věděla jsem, že musím udělat radost mámě.
"No... jasně." Odpověděla Sophie pořád trochu nejistě.
"Ty nechceš?" Byla jsem trochu zmatená z toho jejího vyjadřování.
"Ne! Teda... jo. Nemysli si, že nechci, jen jsem venku s..." Nedořekla to, ale to ani nemusela. Věděla jsem moc dobře s kým je venku.
"S Emmou." Dokončila jsem její větu a mlčení, které náhle nastalo mi to ujistilo.
"Nechceš přijít? Nevadíš jí tu." Řekla a já se surově zasmála.
"Je mi to jedno, tu holku už řešit nebudu. Přijdu ráda, ale ať si nemyslí, že se s ní budu bavit." Odfrkla jsem si.
Domluvili jsme si místo a čas setkání a po chvíli jsem už kráčela po chodníku. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem trochu nervózní ze setkání s Emmou.
Myslela jsem si, že to zvládnu, ale jakmile jsem je v dálce uviděla, srdce se mi málem zastavilo. Svírala se ve mně bolest a smutek zároveň.
Zahleděla se mým směrem a já se radši podívala na Sophie.
Na Emmu jsem se nepodívala, ani když jsem byla přímo u nich. Raději jsem nasadila bezstarostný úsměv a pozdravila dvojčata.
Emma řekla něco ve smyslu 'ahoj' mým směrem, ale úspěšně jsem jí ignorovala.
"Rose, mohla bych s tebou prosím mluvit?" Řekla Emma.
"Ne." Odpověděla jsem a ani se na ní nepodívala. Nehodlala jsem jí nic odpouštět. To co udělala bylo neodpustitelné.
"Prosím." Řekla a slyšela jsem, jak se jí v půlce slova zlomil hlas. Nepodívala jsem se na ní, ale bylo mi jasné, že má co dělat, aby vůbec udržela slzy.
Protočila jsem oči a šla s ní kousek dál od dvojčat, která celou dobu nic neřekla.
"Co je?" Zastavila jsem se naproti ní a poprvé se jí podívala do očí. Slzy se jí z nich nepravidelně vyplavovaly a tekly jí po tvářích. Její výraz prozradil  smutek a utrpení, až se mi z ní chtělo brečet taky. Polkla jsem slzy, které se mi draly do očí.
"Všechno mě to strašně mrzí. Jsem strašná kráva, vím to. Už bych ti to v životě neudělala. Moc mi na tobě záleží. Nechtěla jsem to udělat, omlouvám se."
To už jsem taky nevydržela a po tváři mi sjela první slza.
"Strašně mě to bolelo. Od tebe jsem to nečekala. Byla si moje nejlepší kamarádka, která mě zradila." Řekla jsem a překvapila jsem samu sebe, že tak tvrdě, když mi po tvářích tekly slzy a měla jsem co dělat, abych nevzlykala.
"Já vím, posrala jsem to. Ale teď už vím, jaké to je, tě ztratit. A už to nikdy zažít nechci. Prosím, dej mi ještě jednu šanci. Moc se omlouvám." Vzlykla při poslední větě.
"Já nevím." Řekla jsem. Nechtěla jsem, aby si zvykla na to, že vždy povolím. Ale měla jsem jí fakt ráda.
Když jsem viděla její utrápený pohled, už jsem to nemohla vydržet a objala jsem jí.
"Už mě nikdy nesmíš zradit." Pošeptala jsem jí do ucha.