Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

31.

A bylo to tu zase. Zase jsem onemocněla, jako každý rok na jaře, kdy se střídá slunce s deštěm.
Ležela jsem na posteli a měla plíce v jednom ohni. Zánět průdušek jsem opravdu neměla ráda.
Zrovna jsem si četla knihu, když v tom vešla do pokoje máma.
''Rose, tvůj prášek.'' Podávala mi sklenici vody a antibiotika. Nesnášela jsem je stejně, jako tuhle proklatou nemoc.
Vzala jsem si od ní prášek a dala si ho na jazyk, načež jsem se rychle napila vody a polkla, abych neucítila tu nechutnou pachuť. S úlevou, že už to mám za sebou, jsem si opět lehla a nechala si změřit teplotu.
''Mami, není mi pět, tohle zvládnu.'' Pokusila jsem se zasmát, ale namísto toho ze mě vyšlo podivné zachrchlání.
''Mám o tebe jen starost.'' Řekla a nevinně se na mě usmála.
''Já vím.'' Lehce jsem jí stiskla ruku. ''Ale budu v pohodě.'' Dodala jsem. Nakonec se máma usnesla, že říkám pravdu a opustila pokoj. Byla jsem unavená z vysoké teploty, kterou jsem měla a nakonec jsem podlehla spánku.

Ze snu mě vytrhlo zaklepání na dveře. Rozespale jsem se podívala kolem sebe a oči mi spočinuly na hodinách visících na stěně. Od doby, kdy jsem usnula uběhly už dvě hodiny.
Klepání se ozvalo znovu.
''Dále.'' Pokusila jsem se to vyslovit nahlas, ale znovu ze mě vyšel chrchlavý zvuk. Dveře se otevřely a v nich stál James. Posadila jsem se.
''Ahoj.'' Pozdravil a usmál se.
''Ahoj.'' Taky jsem se usmála a rukou naznačila, ať jde dál.
Vešel a zavřel za sebou dveře. Posadil se na židli vedle mé postele a starostlivě se na mě zadíval.
''Jak ti je?'' Zeptal se.
''Bylo i líp.'' Odfrkla jsem si.
''Jo.'' Zamračil se a vypadal dost zachmuřeně.
''Děje se něco?'' Zeptala jsem se tentokrát já starostlivě.
''Ne. Totiž, já... já nevím.'' Řekl a prohrábl si vlasy.
''O co jde?'' Podívala jsem se na něj zaujatě.
''Já... totiž... šel jsem ven s Amandou.'' Řekl a zvláštně se na mě podíval.
''To je všechno?'' Povytáhla jsem obočí a tak nějak čekala, že řekne, že se do ní zamiloval a už mě nechce.
''A co by to jako ještě mělo být?''
''Já nevím. Myslela jsem, že to bude něco závažnějšího.'' Pokrčila jsem rameny. ''Neříkám, že tohle není dost závažný. Nebo vlastně nevím.'' Ve mně se mísily dost zvláštní pocity. Vztek, smutek a... lhostejnost. Věřila jsem mu a pokud s ní nic nemá, nebo se do ní nezamiloval, tak fajn, ať si s ní chodí ven. Ale i tak jsem pocítila bodnutí žárlivosti. Moc dobře jsem věděla, že ho ta holka chce, a proto jsem nechtěla, aby se s ní bavil. On mi ale řekl, že s ní nic nemá, ani nic mít nebude. Jen mě zarážela jedna věc.
''Proč si s ní šel ven až teď, když jsem nemocná?'' Zeptala jsem se a on mou otázku zjevně nepochopil, protože povytáhl obočí.
''Myslím, proč jsi s ní nešel, když jsem byla zdravá, že jsme mohli jít všichni společně.'' Doplnila jsem.
''Já nevím.'' Pokrčil rameny.
''Ty jsi s ní chtěl jít ven sám?'' Zatrnulo ve mně.
''Ne, to ne.'' Řekl rychle. ''Jen nás to předtím nenapadlo.''
''Aha.'' Dívala jsem se do prázdna a v duchu si nadávala, proč jsem tak žárlivá.
''Takže...Můžu s ní chodit ven?'' Podíval se na mě jako dítě, které prosí rodiče o kapesné.
Málem jsem se rozesmála. ''Proč se mě na to ptáš?''
''Já nevím. Jestli to nějak nenaruší náš vztah.'' Řekl.
''Ne, jistě že ne.'' Aspoň jsem v to doufala.
''Fajn, tak já půjdu.'' Řekl a políbil mě na čelo.
''Ven s ní?'' Zeptala jsem se.
''Hele, nech toho.'' Zasmál se.
''A ty neuhýbej otázce.'' Podívala jsem se na něj vážně a on pochopil, že to jako vtip nemyslím.
''Ne, jdu domů, je pozdě.'' Řekl chladně a opustil místnost.
Cítila jsem se zvláštně. Když jsme spolu začali chodit, nikdy mě nenapadlo, že budu žárlit na jinou holku. On také tenkrát na jinou ani nepomyslel. Ale teď? Všechno je jinak. Poslední dobou se hodně hádáme. A to jen kvůli Amandě. Nebo vlastně... Možná je chyba ve mně. Možná jen vidím něco, co ve skutečnosti není. Možná ho Amanda nechce. Mám se bát, že mi vezme největší radost mého života, nebo jsem snad jenom paranoidní? Říká mi James pravdu, že k ní nic necítí? Nezbývá mi nic jiného, než mu věřit. Někdy je to ale hodně těžké. Ne proto, že bych mu věřit nechtěla, ale proto, že jsem věřila už tolika klukům, kteří mě zklamali, že se už věřit bojím. Jenže pokud si tento vztah chci udržet, budu mu muset věřit.