Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

42.

Další den probíhal celkem v klidu. Ten den se šlo poprvé do školy. Moc se mi vstávat nechtělo, ale záhadným způsobem jsem se probudila s dobrou náladou, tak jsem to moc neřešila a vstala.
Oblékla jsem si černé džíny a tílko s rolákem. Jemně jsem se nalíčila, vzala si lehkou bundu, kabelku, boty na jehlách a vyrazila.
Dorazila jsem do školy a usedla do lavice. Přišla jsem jako první, tak jsem si řekla, že napíšu ještě Emmě, než dorazí ostatní.
Psala jsem, ale uprostřed slova jsem se zarazila. Cítila jsem to. Vzadu na krku mi vstávaly vlasy. Nepromluvil, ale stejně jsem ho vycítila. Pomalu jsem se otočila a uviděla jeho úsměv. Alex vešel do třídy i s Danem. Usedli do poslední lavice a oba se na mě usmáli.
''Čau Rose.'' Řekl Dan.
''Ahoj.'' Opětovala jsem pozdrav a podívala se na Alexe.
''Ahoj.'' Řekl a v jeho pohledu se zračilo tolik emocí.
''Ahoj.'' Usmála jsem se.
Dorazili ostatní lidé ze třídy. Hodně z nich jsem neviděla celé dva měsíce, ale moc se mi po nich nestýskalo.

Učitelka odříkala svůj proslov a obeznámila nás se školním řádem.
Asi po dvou hodinách nás konečně propustila.
Dorazila jsem domů a odhodila kabelku na botník.
Vyhrabala jsem telefon z tašky a všimla si jedné nepřečtené zprávy. Otevřela jsem ji.

Dan: 'Ahoj, co děláš dneska?'

Udivila jsem se, že mi píše, ale hned jsem mu odepsala.

Já: Do sedmi mám čas.

Dan: 'Ok, v poledne buď na náměstí.'

Přemýšlela jsem, co po mně chce, ale souhlasila jsem a v poledne jsem se dostavila na místo setkání. Už z dálky jsem ho tam viděla nedočkavě přešlapovat.
''Ahoj.'' Pozdravila jsem, když jsem přišla až k němu.
''Čau, potřebuju pomoct.'' Řekl nervózně.
''Dobře.'' Zamračila jsem se a posadila se na lavičku. Usedl vedle mě. ''O co jde?'' Dotázala jsem se.
''Jde o jednu holku.'' Řekl. ''Hrozně se mi líbí.'' Dodal.
''A co s tím mám společného?'' Pořád jsem nechápala.
''Bavíš se s ní.'' Řekl. ''Chtěl bych tě poprosit, jestli by jsi něco nezjistila''
''A co? A o koho vlastně jde?'' Byla jsem stále trochu mimo.
''Jestli se jí líbím. A jde o Sophie.'' Řekl, jakoby nic.
Zalapala jsem po dechu.
''Sophie?!'' Vykřikla jsem.
''Jo.'' Řekl a poškrábal se na zátylku.
''To by mě nikdy nenapadlo. Že zrovna tobě by se mohla líbit.'' Zamyslela jsem se.
''No jo, líbí. Zeptáš se jí prosím nějak nenápadně, jestli bych měl šanci?'' Podíval se na mě výrazem smutného psa.
''Můžu to zkusit, ale moc nadějí bych tomu nedávala.'' Řekla jsem.
''Proč?'' Nechápal.
''Chodil jsi s Emmou a ta se baví se Sophie. Sophie by jí nepodrazila.'' Řekla jsem.
''Hmm.'' Zabručel.
''Ale zkusím to, dobře?'' Usmála jsem se na něj.
''Děkuju.'' Objal mě.
Povídali jsme si ještě dlouho potom. Procházeli jsme se městem a smáli se. Nevěděla jsem, že Dan může být takhle hodný. Začínala jsem k němu něco cítit. Ale nebyla to žádná chemie. Bylo to silné přátelství. Měla jsem pocit, že mi ve všem rozumí a věděla jsem, že to tak cítí stejně. Když bylo šest, rozloučili jsme se a domluvili jsme se, že si to musíme zopakovat.
Pospíchala jsem domů. Tam jsem se převlékla a přemalovala. Na sebe jsem si vzala dlouhé červené večerní šaty, které měly krajkovaná ramínka.
Vzala jsem si žabky, jelikož byl u jezera písek a na podpatcích bych moc daleko nedošla. Žabky stejně nebyly pod šaty vidět.
Vzala jsem si bundičku a kabelku a vyšla ven. Venku bylo chladno a když jsem došla k jezeru, nikde nebyla ani noha.
U vchodu jsem se rozhlížela, ale nikoho jsem neviděla.
'Zítra buď přesně v sedm na tomhle místě' Vzpomněla jsem si, co mi řekla Sophie.
Jenže my jsme seděly na molu, uvědomila jsem si.
Přišla jsem k molu, ale nikdo tam nebyl. Uviděla jsem jen přeložený papír, který tam ležel. Zvedla jsem ho a přečetla si velký nápis, který na něm stál: 'Otoč se.'
Poslechla jsem a otočila se. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem uviděla, kdo stojí za mnou.