Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

40.

Odemkla jsem dveře a za nimi stála máma.
"Kde jsi byla?" Zeptala se a v očích jí nebezpečně blesklo.
"U Emmy." Řekla jsem jakoby nic.
"Opravdu?" Povytáhla obočí.
"Jo." Řekla jsem zase s klidem.
"Proč z tebe táhne chlast?" Zeptala se už trochu důrazněji.
"Netáhne."
"Nebyla jsi u Emmy." Řekla.
"Byla."
"Nelži mi!" Zakřičela na mě a já ztratila svůj kamenný výraz. Máma na mě v životě nezakřičela.
"Dobře." Špitla jsem. "Jak to víš?" Zeptala jsem se ještě.
"Kde jsi byla?" Zeptala se máma, místo odpovědi.
"Na večírku." Řekla jsem potichu.
"Kde?"
"U kamaráda."
"U kterýho?"
...

Takhle se to táhlo pořád dál. Mámě jsem neřekla u koho to bylo. Ona mi ale řekla odkud ví, že jsem nebyla u Emmy.
Když mě Alex nesl v náručí k němu domů, viděla ho mámina kamarádka, která jí to zavolala.

"Řekni mi u koho to bylo!" Nasupila se.
"Ne! Nechci, aby z toho měl problém!" Už jsme na sebe řvali vzájemně.
"Okamžitě mi to řekni!"
"Proč to chceš vědět?! Chováš se, jak psychopat!" Ani jsem tu větu nedořekla a věděla jsem, že nebyl dobrý nápad jí vůbec začínat.
Máma se rozmáchla a vší silou mi dala facku. Jelikož za mnou byly dveře, druhou ránu jsem chytla o ně.
Bolelo to hrozně.
Nevěřícně jsem se na mámu podívala. Nevypadala, že by jí to nějak mrzelo.
Bez jediného slova jsem jí obešla a vběhla do svého pokoje. Vší silou jsem za sebou zabouchla dveře.
Věděla jsem, že nebylo dobré říkat to, co jsem řekla, ale takovou ránu mi dát nemusela.
Asi deset minut jsem přepínala televizní programy, když v tom mi cinkl messenger.
Podívala jsem se znuděně na mobil. Čekala jsem, že najdu zprávu od Emmy, ale ne. Byla od Alexe.

Alex: "Ahoj. Chtěl jsem ti jen vzkázat, že jsem si uvědomil to, že mi na tobě hodně záleží a nechci ti ublížit. Stejně jako minule...
Chtěl jsem tě políbit, ale neudělal jsem to. Váhal jsem. Jsem totiž hajzl a nevím, kdy mi zase cvakne v hlavě a znovu ti ublížím. Proto se ode mě drž radši dál. Když to dodržíš, nebudu ti moct ubližovat."

Tu zprávu jsem si četla pořád dokola. Po tváři se mi skutálela slza. Za ní další a další. Nedokázala jsem přestat brečet. Uvědomila jsem si, že jsem se do něj znovu zamilovala.
Přišla mi další zpráva. Nebyla od Alexe, ale od Maxe.

Max: "Konečně jsi mi odepsala, víš jak jsem se bál?"

Bylo mi jasné, že se do mě Max zamiloval. Jenže já jsem chtěla Alexe. Maxe jsem brala jako nejlepšího kamaráda, dokud se o mě nezačal zajímat trochu jinak.
Věděla jsem, že mu to musím říct.
Teď nastal vhodný okamžik.

Já: Maxi? Potřebuju ti něco říct.

Max: "Copak?"

Já: "Jsem zamilovaná do někoho jiného, promiň. Moc mě to mrzí. Jsi hrozně fajn kluk, ale nefungovalo by to... Určitě je někdo, kdo tvou lásku bude opětovat. Jen musíš hledat."

Max: "Aha. Myslel jsem, že ke mně něco cítíš, ale asi jsem se zmýlil. Nejlepší asi bude když se spolu nebudeme bavit. Potřebuju na tebe přestat myslet."

Já: "Dobře."

Bodalo mě u srdce. Max do mého života rychle přišel a hned zase rychle odešel. Mrzelo mě, že jsem ztratila tak skvělého člověka. Jenže ještě víc mě mrzela ztráta Alexe. Znovu jsem propukla v ohromný pláč.

Někdo zaklepal na dveře a já to ignorovala.
Zaklepání se ozvalo znovu.
"Běž pryč!" Zakřičela jsem.
"Chtěla bych se ti omluvit. Chovala jsem se jako idiot. Moc mě to mrzí." Řekla máma. Mlčela jsem.
Slyšela jsem pootevření dveří. Obličej jsem měla zabořený v polštáři, tak jsem nic neviděla.
Slyšela jsem kroky, které se blížily k mojí posteli.
Máma mě pohladila po vlasech. Nejspíš si myslela, že brečím kvůli tomu, jak mě uhodila.
Sedla jsem si a pevně ji objala.
"Omlouvám se." Zašeptala jsem.
"Taky se omlouvám." Řekla.