Víš, že tě miluju? [Dokončeno]

43.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Podívala jsem se mu hluboko do očí, které se na mě teď smály. Snažila jsem se vypadat normálně, ale srdce mi tlouklo, jako o závod.
Nic neřekl a celou dobu si mě prohlížel.
''Ahoj.'' Řekl nakonec.
Vzpamatovala jsem se a usmála se.
''Sluší ti to.'' Prohlédl si mě od hlavy až k patě.
''Díky.'' Začervenala jsem se.
''Přemýšlel jsem.'' Prohlásil, když jsme si sedli na molo.
''Jo? A o čem?'' Zeptala jsem se.
''O nás.'' Řekl a já na sucho polkla. ''Došlo mi, že chci, abychom byli spolu.'' Dořekl a já měla pocit, že v tu chvíli mi srdce vynechalo jeden úder.
''O...Opravdu?'' Zakoktala jsem a lehce se štípla do ruky, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá.
''Pokud tedy chceš.'' Podíval se na mě a čekal na mou odpověď. Poprvé v životě jsem u něj viděla nejistý výraz. 
Dlouhou chvíli jsem na něj zírala. Dopadla na mě kapka deště, což mě probralo. 
''Já...Já nevím.'' Zašeptala jsem a zvedla se z mola.
''Rose, kam jdeš?'' Zeptal se.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a utíkala. Oči mi zaplavily slzy. 
''Rose!'' Slyšela jsem v dálce, ale neotočila se.

Utíkala jsem pořád dál, ani jsem nevěděla kam. Běžela jsem lesem a jelikož se už silně rozpršelo, hlína byla mokrá. Přes slzy jsem neviděla na cestu a zakopla o kořen. Spadla jsem na zem, obličejem přímo do bahna. Rozvzlykala jsem se a nohy si přitáhla k tělu. 
Snažila jsem se přemýšlet o tom všem, ale nedokázala jsem to. Jakmile jsem si vybavila Alexe, rozvzlykala jsem se ještě víc. 
Když déšť ustal, konečně jsem se zvedla ze země. Byla jsem zmrzlá na kost. Svoje oblíbené červené šaty jsem měla roztrhané, promočené a špinavé. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na zemi ležela moje kabelka a vedle ní, v blátě, můj mobil. Zvedla jsem věci ze země. Zmáčkla jsem tlačítko na rozsvícení mobilu, ale nic se nestalo. Zanadávala jsem a dala si mobil do tašky. 

Netušila jsem, kde sem. Bylo už hodně šero. Skoro jsem neviděla na cestu. Každou chvíli jsem se otáčela, protože jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. 
Když jsem dorazila k polní cestě, konečně jsem se zorientovala. Už byla úplná tma, a tak jsem pořád zakopávala.
Do hlavy se mi vrátil Alex a oči se mi znovu zalily slzami. Zamrkala jsem a rozehnala je.
Nevěděla jsem, proč jsem řekla, že nevím, jestli s ním chci být. Milovala jsem ho. Nebo ne? Co by to bylo tedy jiného? Dokud jsem ho nemohla mít, tak jsem ho chtěla. Ale co teď? Znamená to, že když ho mít můžu, tak  že ho nechci?

Občas člověk něco moc chce, ale když to získá, tak už to nechce. Je to i tenhle případ?