Vrátím se

Šestá

Co vlastně předchází tomu nulovému bodu? Chuť se zabít. Ale ne to ,,mám na nic den, chci umřít", ale situace, kdy prostě stojíte uprostřed pokoje s lahvičkou plnou léků, které by vás zaručeně zabily. Ale z nějakého důvodu to prostě neuděláte. Pokaždé to vzdáte.

Pokaždé se ve mě najde kousek, který říká: ,,nedělej to, ty to dokážeš, dostaneš se z toho." Ale co když to nedokážu? Co když se z těchto stavů nikdy v životě nedostanu? Vždyť ani nedokážu normálně mluvit s lidmi, které mám rád,nedokážu chodit do školy, nedokážu nic. 

Vylezu po celém dni z postele, navleču na sebe mikinu, na hlavu nasadím kapuci a vyjdu z pokoje. V patře vládne naprosté ticho a tak se vydám dolů, kde už nějaké hlasy slyším. Patří do nich i jeden holčičí a dámský, který neznám. Nakouknu do obýváku a na sedačce vidím sedět ženu a vedle ní asi dceru. Víc toho nevidím. 

,,Sethe," osloví mě najednou máma.

,,Ahoj," odpovím a sklopím pohled. ,,Dobrý den."

,,Ahoj, tak ty jsi ten Seth, o kterém mi tvá máma vypráví?" Falešný tón této ženy mi ihned leze na nervy.

,,Co jsi říkala mami?" Zeptám se a stále stojím ve futrech. 

,,Neboj se, nic špatnýho neříkala," falešně se zasměje žena. Neodpovím a raději se vydám do kuchyně, kde si sednu ke stolu a pouze koukám do stolu. 

,,Proč jsi za námi nepřišel?" Přijde po chvíli do kuchyně máma s úsměvem na tváři.

,,Kdo to je?" Zeptám se.

,,Moje kamarádka a její dcera, pojď představím tě," chytne mě za paži a já se ji vytrhnu.

,,Mami, jak mě chceš s někým seznamovat? Mě?" 

,,Bude to v pohodě, nemáš se čeho bát," usmívá se jako sluníčko a já prohrál. Jdu s ní do toho obýváku. Stojím před nimi a zírám na jejich nohy. 

,,Tak Sethe, tohle je moje kamarádka Mary a její dcera Lisa," řekne máma a nejdřív mi podá ruku Mary a pak i Lisa.

,,Hele, proč nosíš tu kapuci?" Zeptá se Lisa najednou a mě se najednou udělá knedlík v krku. 

,,Uh, no, já.." vymáčknu ze sebe jen a zbaběle uteču po schodech do patra a na poslední z nich si sednu. Ztěžka dýchám, tak se složím do klubíčka. Za pár vteřin za mnou přiběhne máma. 

,,Zlato promiň, nevěděla jsem, že se na to zeptá," pohladí mě po rameni a já ucuknu.

,,Mami, bylo to úplně jasný, každý se na to ptá. Říkal jsem, že se s nikým seznamovat nechci!" Křiknu a uteču do pokoje, kde se opět zamknu. Otevřu okno a vlezu si na střechu, kde si sednu a nechám veškeré emoce vyplavat ven. Brečím, kopu do zdi, nadávám sám sobě. Jsem zbabělec.

Vrátím se do pokoje pro deník a propisku a sednu si opět na střechu a začnu se vypisovat z mých pocitů. I když se hlavně opakuji s věcmi jako: ,,jsem úplně k ničemu, jsem zbabělec, nedokážu se už ani seznámit s neznámými lidmi."

Věděl jsem, že to nemůže dobře dopadnout, říkal jsem to mámě. Ale ne, vždycky musí být po jejím, protože si zase přečetla, že potřebuji kontakt s neznámými lidmi, seznámit se. Jenže ona tohle nechápe. Nechápe, že z lidí mám strach. 

Zavřu oči a hluboce se nadechuji a vydechuji. Potřebuji se uklidnit, protože nic nepomáhá, ani prášky. A tak jdu za mým nejlepším lékem, který mi pomáhá nejvíc. Za Ellou. Otevřu dveře a vidím ji, jak podřimuje v posteli. Je sice asi pět odpoledne, ale znáte děti, spí po obědě až do večera a pak v noci nemůžou spát a dělají hluk. Sednu si vedle postele a pohladím ji po vláscích. Nechci ji probudit a tak odcházím a jdu si sednou dolů na schody. Jen tak, abych alespoň věděl, co se kde děje. 

Ale to jsem netušil, co za šok pro mě přijde o pár vteřin později.