Vrátím se

Dvacátá druhá

Probudí mě sluneční svit, který mi jde přímo do očí. Když je otevřu, všimnu si, že jsem v obýváku, na gauči. Vedle mě leží kniha a naproti mně spící babička. Museli jsme oba usnout při čtení. Pousměju se, protože tohle se nestává často. Oba jsme přikrytí jednou dekou. Vstanu z gauče, babičku nechám dál spát a vydám se do kuchyně, ze které vychází spousta hlasů patříc mé rodině. Cítím se dobře. Cítím, že dnešek bude dobrý.

A tak mě napadne věc, které budu později stoprocentně litovat.

„Ale, dobré ráno spáči," ozve se jako první děda od jídelního stolu, kde sedí spolu se zbytkem rodiny.

„Dobré," pozdravím.

„Vezmi si prášky, Sethe," upozorní mě ihned máma.

„Rád bych se nejdříve najedl, jestli to není problém?" Zeptám se s mírnou ironií.

„Samozřejmě že ne, jen na ně nezapomeň," odsune se, aby mi udělala místo u stolu a já se posadím. Vezmu si jeden toust, který potřu máslem a položím na něj plátek šunky.

„Po tolika letech užívání určitě zapomenu, mami."

„Nemyslela jsem to zle, Sethe."

„Jo, já vím."

„No, koukám, že vás to večerní čtení nějak zmohlo," pronese děda s úsměvem na tváři.

„Bylo to moc příjemný. Knížka, oheň v krbu a babiččina společnost. Vážně jste mi chyběli a doufám, že nemáte v plánu zmizet už dnes?"

„A vidět tě zas až za pět let? Neboj, jsme možná staří, ale tak lehce se nás nezbavíš," zasměje se.

„Jo hele brácha, nevim jak je to možný, že má moje číslo, ale volala mi Lisa." Zaslechl jsem její jméno a ihned jsem nastavil uši. Je možný, že mě chce ještě vidět?

„Co? Co chtěla?"

„Ptala se na tebe, kdy byste zas mohli ven," pokrčí Frank rameny. „Co jsi ji řekl?" Zareaguju ihned.

„Že se musí domluvit s tebou, já ti nic domlouvat nemůžu," zasměje se.

„A jak se semnou má domluvit?" Pozvednu obočí a podívám se na Franka, který mi ústy naznačuje „dopis". „Aha," zareaguju.

Doufám, že mu volala už dávno a dopis přijde už dnes. Nebo může jednoduše přijít. Přeci jen je moje jediná kamarádka. Počkat, cože? Známá. Nemůže být moji kamarádkou, když ji neznám. Nic o ni nevím.

„Jdu se převlíct," odsunu se židlí od stolu a vstanu.

„Prášky."

„Jo, mami, ještě si to pamatuju," vezmu talíř, dám ho do myčky a z krabiček si vyndám prášky, které si vložím do kapsy. „Hotovo," zalžu.

„Dobře, tak běž," odpoví mi máma a já se považuju za vítěze. Vyběhnu po schodech do mého pokoje a vlezu na střechu, kam si po delší době zase sednu sám. Hluboce se nadechnu čerstvého vzduchu, vyndám z kapsy prášky a koukám na ně.

Beru takový sajrajty, že se divím, že mi ještě fungujou orgány. „Oblbováky," šeptnu a prášky bez přemýšlení odhodím daleko. Nevím, proč jsem to udělal. Jsem snad na tom tak dobře, že přežiju bez prášků? Uvidíme, jak dnes dopadnu.

Byl bych rád, kdybych si mohl zopakovat ten večer s Frankem, když jsme byli doma sami. Opili se. Nepřemýšleli nad budoucností, ale žili v přítomnosti. Bavili se.

Zatím se cítím v pohodě. Zatím.

Slezu ze střechy a převléknu se do čistého oblečení, zamířím do koupelny a vyčistím si zuby. Co budu dělat teď? Co jsem vlastně dělal celou tu dobu doma? Jak jsem přežil ty roky? Jak to, že jsem se neunudil k smrti?

Knížky. Knížky mě vždycky zachránily a tak si dojdu do obýváku pro moji rozečtenou a sednu si s ní na moji postel. Začtu se tak, že ji dočtu celou. A pak si vezmu další knihu. Přečtu pomalu polovinu, když jsem volán k obědu.

„Je ti dobře Sethe?" Zeptá se táta, když zasednu ke stolu.

„Naprosto, proč by nebylo?"

„Jsi bledý jak stěna," odpoví mi babička.

„Jsem v pohodě." Cítím se v pohodě. Žiju, to je hlavní ne?

„No, mě se tedy nelíbíš," pokrčí rameny babička.

„Babi, nemusíš mít starost, cítím se v pohodě."

Máma ze mě za celý oběd nespustila oči. Stejně tak jako babička. Hádám, že v tuhle chvíli kdy jsem ve svém pokoji a zase si kreslím, na mě kují pikle a vymýšlí, jako bylinnou bombu mi přinesou.

Můj výtvor klasicky skončí v koši. Rád kreslím, baví mě to. Problémem je, že to neumím, prostě mi to nejde. Nemám žádnou představivost. Proto to taky tak vypadá.

Když se podívám ven, pomalu už zapadá slunce. Musel jsem se s tím patlat vážně dlouho, aniž bych ten čas vnímal.

Otevřu skříň a zahlédnu moji černou mikinu bez zipu. Mikinu, která mě venku chránila před všemi lidmi. Ta, jejíž kapuci jsem měl stále na hlavě, abych se na nikoho nedíval.

Je to jen mikina, nic se nemůže stát, když si ji obleču.

Mám ji na sobě a cítím se stále stejně. Kapuce je dole, je to jen obyčejná černá mikina, nemá žádné speciální schopnosti, kus oblečení, kus látky.

Není nijak zvláštní. Nikdy nebyla. To jen můj hloupý, nemocný mozek si myslel, že mě ochrání. Nikdy nás nic nechrání před zlem. Stane se cokoliv a my to neovlivníme, natož nějaká hloupá černá mikina. Musel jsem všem připadat jako naprostý idiot. Idiot s kapucí. Nemocný idiot s kapucí na hlavě, myslící si, že jsem neprůstřelný a neviditelný nebo co.

Idiot.

Úplný idiot.

Z ničeho nic moje noha kopne do stolu. Křičím a ležím na zemi. Nemám tušení co se děje. Mám pocit, jakoby se zpomalil čas. Slyším jen můj křik, který nemůžu utišit. „IDIOT!"

Dveře mého pokoje se najednou rozlítnou a do pokoje vběhne máma, za ní táta, babička, děda i Frank.

Máma brečí a ostatní jsou v šoku.

Nevím co se to děje.

Máma si ke mně klekne a obejme mě. „Ššš, Sethe. Budeš v pořádku. Nejsi idiot, neříkej to. Budeš v pořádku." Tiskne se ke mně a já najednou vnímám, že jsem celý upocený.

„Co se to děje?" Zeptá se Frank jasně v šoku.

„Já nevím," odpoví mu máma se zoufalstvím v hlase.

„Po obědě si nevzal prášky. Co když si je nevzal i ráno?" Řekne táta.

Vidím a slyším vše co se děje, ale nedokážu se ani pohnout. Jako kdybych svoje tělo neovládal. Vnímám ostatní, ale nedokážu vnímat sebe.