Vrátím se

Dvacátá páta

„Chtěla jsem vědět, že jsi v pořádku a vidím, že jsi, takže asi půjdu," nervózně se pousměje.

„Omlouvám se, jestli jsem tě urazil, nechtěl jsem."

„Co? Ale ne, to je v pohodě, nic se neděje, jen mě asi bude shánět máma."

„Dobře," odpovím. „Tak se měj."

„Ty.. ty taky," odpoví a zmizí z mého dohledu a já společně se svojí kytarou se vrátím zpět do domu.

„Složeno?" Ozve se z domu dědův hlas.

„Cože?"

„Jestli jsi něco složil, byl jsi venku snad dvě hodiny."

„Ale to ani ne, jen jsem se snažil rozehrát, už mě začaly bolet prsty."

„A nebo hlasivky z povídání s tou slečnou?" Ozve se i babička.

„Je to jen kamarádka," zasměju se a já vejdu do obýváku, kde sedí celá rodina. „Mami? Já.. já bych asi chtěl telefon."

„Cože?" Podívá se má mě s vykulenýma očima. „Telefon? Jsi si jistý?"

„Jo, chtěl bych být nějak v kontaktu s babi a dědou."

"A Lisou," ozve se Frank a já po něm vrhnu vražedný výraz.

„Uvidíme, co s tím půjde dělat," usmějí se na mě oba rodiče.

„No nic, tak my pomalu pojedeme," pousměje se babička a společně s dědou vstanou z gauče, s námi všemi se rozloučí a odjedou zpět do jejich domova.

„Sethe?" Ozve se z ničeho nic Ellie.

„Ano?"

„Budeš ještě někdy nosit tu kapuci?" Zamrká na mě jejíma obrovskýma očima.

„No doufám, že už nikdy," zasměju se. „Líbila se ti?"

„Jo, byl jsi takovy tajemný, ale bez ní mi přijdeš šťastnější."

„To jsem rád," usměju se a vlepím mé malé sestře pusu do vlásků.

„Když už jste u té kapuce, volala doktorka, aby ses za ní normálně v pátek stavil," křikne na mě máma z kuchyně a já beze slov kývnu hlavou, ač mě máma nemůže vidět.

Začíná se stmívat a já sedím klasicky na mém místě, pozorující západ slunce, přičemž jsem vyrušen Frankem.

„Nechceš se mnou jít do baru?" Zeptá se.

„Já? To asi ne, hele," uchechtnu se.

„Ale no tak, už to začínáš zvládat, tak pojď okusit další level."

„Franku promiň, ale fakt ne. Nejsem si tím jistý."

„Jak chceš," pokrčí rameny a mlčky se mnou pozoruje západ slunce, dokud slunce úplně nezmizí. „Nerozmyslíš si to ještě?"

„Promiň," kývnu hlavou k nesouhlasu a pokrčím rameny. A tak ten večer trávím psaním nadávek sám na sebe do deníku. Jsem slaboch a slabochem zůstanu. I když nechci, už jen ta představa baru plného lidí mi nedělá úplně dobře, ač se já osobně cítím fajn, mým největším problémem teď bude sociální fobie, tedy samozřejmě to si myslím já, ale já jaksi nejsem psycholog. To budu muset nechat na pátek, co mi řekne doktorka. Už teď slyším, jakou mi dá přednášku kvůli těm vysazeným práškům.
Neměl jsem to dělat. Vím to.

A tak o dva dny později jsem na cestě k doktorce. Jdu sám, pěšky, mezi lidma. Avšak mám stále nasazená sluchátka, aniž by mi hrála hudba. To jen tak pro jistotu.