Vrátím se

Dvacátá třetí

Probudím se až druhého dne ráno. Jsem ve své posteli. Mám na sobě to, co jsem měl i včera, až na tu černou mikinu.

Na nočním stolku stojí sklenice s vodou a spousta krabiček s prášky.

Posadím se. A o chvilku později se otevřou dveře.

„Sethe, už jsi vzhůru?" Zeptá se máma, i když odpověď je jí jasná, ale i přesto přikývnu. „Co tě to napadlo prosím tě?"

„Prosím?"

„Jen tak vysadit prášky?"

„Myslel jsem, že už jsem v pohodě, myslel jsem, že za jeden den bez těch oblbováků se nic stát nemůže."

„Jak vidíš, stalo. Tohle už nikdy nezkoušej jasný? Odpoledne za tebou přijde Wiggová."

„Bože mami, musela jsi jí hned volat?" Protočím oči v sloup.

„Je to tvoje doktorka, tak jako tak by se to někdy dozvěděla."

„Jasně," sklopím pohled a zírám na peřinu.

„Vezmi si prášky. Od teď tě budu pozorovat pokaždé, když si je budeš brát. Nechci, aby se včerejšek ještě někdy opakoval."

„Nebude, slibuju." Vložím si do úst prášky a zapiju je vodou. A s doufáním, že máma odejde jsem si lehl na bok. Chvíli u mě ještě seděla a odešla. Za dveřmi se ale zastavila, protože jsem zaslechl rozhovor s babičkou. 
„Myslíš, že bych za ním mohla?" Zeptala se babička.

„Teď je vcelku v pohodě, asi by jsi mohla, ale pokus se vyhnout tématu 'včerejšek' jo?" Jasně mami, hlavně, že ty jsi se tomu vyhla.

Po chvilce mlčení se otevřeli dveře a do pokoje tentokrát vešla babička. Odkryl jsem se a vstal z postele.

„Jen odpočívej Sethe, potřebuješ odpočívat," řekla, ale já neposlechl. Bylo mi líto, že to viděli. Bylo mi trapně, že tohle viděli.

Přišel jsem k ní a objal ji. „Hrozně se omlouvám, že jsi to viděla. Nevím, co mě to napadlo. Myslel jsem, že jsem v pohodě, že ty prášky na mě tak nepůsobí."

„Neomlouvej se. Já se nezlobím, ani nejsem zklamaná. Chápu, že jsi myslel, že je to už v pořádku, když jsi se cítil dobře, ale slib mi, že dokud se s doktorkou nedomluvíte na postupném vysazování, tak prášky nepřestaneš brát." Koukala na mě takovým tím pohledem, u kterého jste měli pocit, že vám dotyčný kouká až do duše.

„Mám tě rád, babi."

„Já tebe taky chlapče, vím jistě, že se uzdravíš, jsi bojovník," políbí mě do vlasů, otočí se a odejde z pokoje. Teď už mi asi jen zbývá počkat na doktorku. Jsem si jistý, že dostanu dost vynadáno. No, ještě aby ne, to co jsem udělal si budu vyčítat sakra dlouho.

Lehnu si zpět do postele a svůj pohled opět namířim na strop mého pokoje. Po asi hodince se ke mě vkrade Ella a lehne si těsně vedle mě.
Ani jsem nepomyslel na to, jestli mě včera viděla, já doufám že ne, nechci aby měla kvůli mě traumata ze svého dětství, už jen kvůli Elle se musím dát do kupy. Musím, ať mě to bude stát cokoliv.

„Za chvíli ti určitě bude dobře Sethe. Věř mi," usměje se na mě má šestiletá sestřička.

„Věřím ti Ell, mám tě rád prcku," vlepím ji pusu do vlasů a ona se ke mě přitulí. Tuhle pěknou sourozeneckou chvilku ale samozřejmě musí někdo přerušit. Ozve se opět zaťukání na dveře a do mého pokoje opět vstoupí máma.

„Je tu doktorka Wiggová, Ellie pojď se mnou." Zavelí a Ella poslechne jak na zavolanou. Hned po tom samozřejmě vejde doktorka.
To nebude dobrý, už jen podle toho výrazu mi je to jasné. Sednu si a čekám na doktorčinu první reakci.

„Sethe," povzdechne. „Co tě to prosím tebe napadlo?"

„Myslel jsem, že se nic nestane, byl to jen jeden den, nečekal jsem tohle."

„Ty prášky užíváš pět let Sethe, vysazování musí být pomalé, ne hned vysadit všechny prášky najednou. Jsem samozřejmě ráda, že ty sám jsi si tak věřil. Jak se cítíš teď?"

„Jsem jen trochu unavený, jinak se cítím dobře, vážně. To, co se včera dělo bylo v ten moment hrozný, vůbec jsem nevěděl co se to děje, byl jsem jak paralyzovaný, nemohl jsem se ani hnout, jen jsem měl vztek sám na sebe, jaký jsem byl zbabělec, jak v té době, co se to dělo, tak i v tu dobu po tom. Pět let jsem s celou rodinou nepromluvil pomalu ani slovo." Chrlil jsem ze sebe a doktorka jen poslouchala.
„Nejsem jediný na světě, komu se tohle stalo, ale myslím si, že jsem jediný kdo skončil jako taková troska. Chci být zase normální, ať už kvůli mojí sestře, nechci aby měla zlé vzpomínky, ale celkově kvůli rodině, kvůli mě samotnýmu. Je mi hrozně líto, že jsem tohle udělal zrovna ve chvíli, když tu jsou prarodiče, ale byl jsem tak hrozně šťastný, že jsem prostě myslel, že to bude v pohodě."

„Jsi neuvěřitelný bojovník Sethe, ač si to sám o sobě možná nemyslíš, doopravdy jsi. To, jak za poslední dobu s tvými problémy bojuješ, jak se k tomu teď stavíš. Stoprocentně věřím, že za pár měsíců mě už nebudeš potřebovat, jsem ráda, že jsi mi tohle všechno řekl, ale dokud se nedomluvíme, nevysazuj prášky. Dojde k tomu, ale musíme postupně."

„Děkuju, paní doktorko, moc si těch slov vážím, protože konečně začínám sám sobě věřit."

„To je jen a jen dobře Sethe, no nic, vše jsme si tedy asi řekli, tak už půjdu. A nezapomeň, co jsem ti říkala s těmi prášky."
Pousměje se a odejde, kupodivu to šlo hladce.

Nechci odpočívat, nechci ze sebe dělat chudáka, tak vstanu, převléknu se do čistého oblečení a vyrážím do vedlejšího, Frankova pokoje.

„Brácha, co ty tu?" Ozve se jen co otevřou dveře.

„Cítím se úplně v pohodě, nechci být v posteli," pokrčím rameny.

„Tak hlavně, že se cítíš dobře. Měl jsem o tebe upřímně docela strach, když jsem tě včera viděl."

„Promiň, prostě jsem myslel, že to zvládnu."

„Jednou určitě, jen tomu dej ještě chvíli."