Vrátím se

Třicátá

Nevím, jestli je to vůbec dobrý nápad, ale i tak vylezu zpět do pokoje, odkud vylezu na chodbu, sejdu schody a jdu na verandu.
Je mi úplně jedno, jestli mě někdo z rodiny viděl, jak jdu ven. Teď prostě musím.

„Ahoj," řeknu jí.

„Ahoj," řekne nesměle ona.

„Co tady děláš?" Zeptám se a pokynu, aby si sedla vedle mě na lavičku.

„Když jsem byla u doktorky, zeptala jsem se na tvoji adresu. Nechtěla mi ji říct, ale když jsem jí řekla, jak jsi mi pomohl, že díky tobě jsem vůbec přišla, tak mi ho dala. Chtěla jsem ti poděkovat, nebýt tebe, tak bych se neodvážila tam vůbec jit."

„Nevím jestli jsem v tuhle chvíli někdo, komu bys měla děkovat."

„Proč ne?"

„Protože jsem se včera večer psychicky složil."

„Můžu se zeptat, co se stalo?"

„Zjistil jsem, že jsem byl celou dobu v kontaktu s někým, kdo je ze stejný rodiny, jako člověk, kvůli kterýmu to všechno začalo."

„To je mi moc líto. Nejsem teď moc zvyklá mluvit s lidmi, ale s tebou to prostě jde tak nějak jednoduše."

„Ani nevíš, jak moc ti rozumím, kdybys mě poznala před několika týdny, měl bych na hlavě kapuci a ani bych se na tebe nepodíval."

„Zas o tolik bys nepřišel," usměje se.

„To jsem jako neslyšel," zasměju se.

„Teď jsem asi zněla jako jedna z těch holek 'řekni, že to není pravda, že jsem krásná' co?" Zasměje se. „Neboj, to po tobě nepožaduji."

„Jsi v lepší náladě než posledně," pronesu.

„Jo, kdo by řekl, že pravidelný braní prášků by mi mohlo tak pomoct."

„Cítíš se líp?"

„Neskáču do oblohy, ale jo, je to mnohem lepší, hlavně teď, když o tom můžu mluvit s někým, kdo se mě nesnaží utěšit, že se to všechno zlepší a že to chce jen čas."

Nadechnu se, abych mohl odpovědět, když v tu mi skočí do řeči. „Vím, že mají pravdu, ale to mi teď nepomůže."

„To máš pravdu. A děkuju."

„Za co?" Podívá se na mě s pozvednutým obočím. V jejich očích něco je. Smutek, zranitelnost, ale zároveň v tuhle chvíli i střípky radosti. Nevím, čím si prošla, ale určitě to nebyla růžová zahrada.

„Že ses zeptala na tu adresu. Myslím, že jsem tohle potřeboval."

„Tohle?"

„Přesně to, co jsi řekla. Někoho, kdo mi nebude říkat, že to bude dobrý a že to chce čas, ale postěžuje si semnou, jak je jeho život na hovno," usměju se. „Takže děkuju."

„Když jsem chvíli chodila na skupinu, tak mi máma říkala, ať se s ostatními klidně bavím, ale že kamarády potřebuju normální."

„U některých lidí ani nevíš, že nějak nemocní jsou, pak tady jsme ale my, kterým se to projevuje i navenek, takže pojem 'normální kamarádi' je taky docela polemizující," pokrčím rameny.

„SETHE! SETHE, KDE JSI!" Ozve se mámin křik z domu.

„Vydrž chvilku prosím," řeknu Victorii a vejdu do domu. „Konec poplachu, jsem tady."

Hned se ke mě přiřítí máma. „Kde jsi sakra byl?"

„Na verandě."

„Proč?"