Vrátím se

Jedenáctá

„Nebude to spíše zamilování?" Zeptá se a já se hlasitě zasměju.

„Vždyť ji ani neznám. Takovýhle city si snad ani nedokážu vybudovat," kývu hlavou k nesouhlasu.

„Srdci neporučíš," pokrčí rameny.

„Poznal bych, kdybych byl zamilovaný, ta holka je prostě hrozně zvláštní. Občas až strašně otravná."

„A jinak, nějaké změny, co se týkají rodiny?" Zeptá se.

„Ukázal jsem Frankovi to moje tajné místo."

„To na střeše?" Zeptá se a já přikývnu. „Co na to říkal?"

„Líbilo se mu tam. On mi poslední dobou je fakt hrozně velkou oporou," přiznám.

„To je moc dobře, mám radost, Sethe."

„Ještě není co slavit, pořád se můžu zase dostat na dno."

„Proč o tom dnu pořád tak mluvíš?"

„Mám z toho hrůzu."

„Tak nad tím vůbec nepřemýšlej, jsi na moc dobré cestě."

„Já si to ale nemyslím," pokrčím rameny.

„Myslíš si, že jsi neudělal žádné pokroky? Nedávno ti dělalo problém s bratrem jen mluvit a teď s ním trávíš spoustu času, seznámil ses s neznámým člověkem-"

„Díky kterému jsem ze sebe zmatenej ještě víc."

„Sethe, to je jenom tvůj pocit. Máš ještě stavy úzkosti, nebo návaly vzteku?"

„Občas, z ničeho nic."

„Občas?"

„Jednou, možná dvakrát denně, nepočítám to, nechci to už ani vnímat, i když bych toho radši nevnímal mnohem víc."

„Jako co třeba?" Zeptá se mě a pomalu něco zapisuje do poznámek, které později přidá do mé velice obsáhlé karty.

„Všechno. Snažíte se mi pomoct, abych zase dokázal komunikovat s lidma, ale já ani nevím, jestli to chci. Lidé jsou podlí a zlí, nechci se zase utopit," hluboce se nadechnu a vydechnu a rychle zamrkám, abych zahnal přicházející slzy.

„Utopit?" Vidím, jak se na mě podívá.

„Teď se snažím vyplavat zase na hladinu, co když se pak zas budu topit? Budu zase až na dně? Mám hrůzu z lidí, nikdy už nebudu úplně v pohodě, jestli vůbec někdy budu alespoň trochu v pohodě," polknu. Doktorka se zvedne a sedne si vedle mě. Tyhle moje výbuchy už zažila tolikrát, že je jí jasný, co dělat.

„Budeš v pohodě Sethe,"

„Jak to můžete vědět, vždyť jsem úplně k ničemu, přežívám v tomhle už pomalu čtyři roky a nemám pocit, že by se to zlepšilo."

„Vůbec nejsi k ničemu Sethe. Vzpomeň si na to, jaký máš vliv na sestřičku, jak se ti zlepšily vztahy s bratrem."

„Ale to je tak všechno. Nikoho, kromě rodiny nemám, s nikým jsem od tý debilní věci nemluvil," založím si obličej do dlaní.

„Tak někomu napiš, říkal jsi mi přeci, že jsi měl nějaké kamarády."

„Vždyť to bylo před třemi lety, už na mě určitě zapomněli, a i kdyby ne, kdo by chtěl mít něco společnýho s takovou troskou?"

„Sethe, takový věci neříkej, není to pravda. Za zkoušku nic nedáš," najednou se zvedne a já po chvilce slyším téct vodu z kohoutku, kterou mi doktorka o pár chvil přinese ve skleničce. „Napij se," řekne a já poslechnu. Vodu ve skleničce vypiju hned. Pak zavřu oči, hluboce se nadechnu a vydechnu a oči zase otevřu. „Lepší?"

„Trochu, ale můj názor se nezměnil, ale děkuju."

„Léky stále bereš?"

„Každé ráno a večer," kývnu hlavou.

„Působí?" Zeptá se a já opět slyším zvuk psací propisky.

„Myslím si, že jo."

„Myslíš?"

„Ani nevím, jak se chovám bez nich, takže hádám, že na mě stále působí."

„Máš všeho ještě dost? Nepotřebuješ nějaké léky předepsat?"

„Nepotřebuju," pousměji se a dojde mi, že dnešní sezení je opět u konce a tak vstanu.

„Takže zase příští týden, ve stejný čas," oznámí a já pouze kývnu. „A Sethe, zkus na sebe být mírnější, neobviňuj se ze všeho, a když budeš mít náladu, zkus se někomu z těch tvých kamarádů ozvat, třeba budou rádi."

„Třeba," pokrčím rameny. „Děkuju a nashledanou," pozdravím a odejdu z ordinace. Nemám náladu na mámy výslechy, ale nemám mobil, takže jí ani nemůžu napsat, aby na mě nečekala a tak se vydám z nemocnice ven. Před nemocnicí k mému překvapení už čeká máma v autě, ke kterému přistoupím a zaťukám na okénko, které máma stáhne dolů.

„Nastup si Sethe," usmívá se.

„Jeď beze mě, chtěl bych se projít."

„Stalo se něco?" Zeptá se ihned.

„Ne, prostě se chci projít," pokrčím rameny.

„Jsi si jistý? Nemusím se bát?"

„Mami, prostě chci být sám a na vzduchu."

„No nelíbí se mi to, ale přemlouvat tě nebudu, buď prosím tě opatrný."

„Neboj," mávnu a máma odjede. Já se tedy vydám na místo, kam jsem se chodil schovávat v té době. Mohl jsem se tam vykřičet, protože tam většinou nikdo nebyl a to jsem právě teď potřeboval. Se sluchátky v uších, ve kterých opět nic nehrálo, s kapucí na hlavě jsem procházel mezi lidmi, mezi spoustou lidí různých věkových kategorií, dokud jsem již neviděl menší kopec, na který mám v plánu vyjít. Protože přesně tam se nachází to místo.

Zastavím se u lavičky s výhledem na řeku protékající městem. Opět se hluboce nadechnu a z plných plic se rozkřičím. Snažím se vykřičet všechny emoce, které ve mě přebývají, které nechci cítit. Křičím, dokud mi nedojde dech. Pak se zhroutím na zem, zůstávám sedět v trávě a koukám po okolí.

„Křičel tady někdo?" Ozve se hlas, který je mi hrozně povědomý. Vstanu z trávy a opatrně se přes okraj mikiny podívám, kdo to je. Osoba si mě prohlíží, neměl jsem kapuci úplně nasazenou a tak mi bylo perfektně vidět do obličeje. „Sethe?" Promluví najednou.

„Eh, ehm," zakoktám jen a přemýšlím, koho mi dotyčný připomíná.

„Jsi to ty, že jo?" Zeptá se s úsměvem a já strnule kývnu. „Nepoznáváš mě? Já jsem přeci Kai. Kai Clarke."