Vrátím se

Sedmá

Stála naproti mě. Přes kapuci se na ni kouknu, vidím její oříškově hnědé kudrnaté vlasy a zvláštně modré oči, ve kterých by se každý ztratil. Byla tak zvláštně hezká. 

,,Ahoj, omlouvám se za ten stupidní dotaz předtím," koukne na mě a já pouze přikývnu. ,,Tvůj brácha mi řekl, že máš tyhle problémy, snad ti to nevadí," řekne ještě a já přikývnu k souhlasu, že mi to nevadí. Najednou zmizí, ale za chvíli se zase objeví s papírem a propiskou. Něco napíše a papírek mi podá. 

Ahoj 

Stojí v něm pouze tohle. Ale i tak odepíšu, i když jsem trošku zmatený a bojím se.

Ahoj.

Dlouho jsem si s nikým nepsal. O pár vteřin mi papírek vrátí zpět.

 Je to takhle lepší?

Pousměju se. 

Jo, docela jo.

Podám ji papírek, přičemž se dotkneme prsty a já rychle ucuknu.

,,Promiň," šeptne a já jen přikývnu.

Chceš se o tom bavit? 

Odpoví mi papírkem a já ji opět ihned napíšu odpověď.

Neznám tě. Nebavím se o tom ani s rodiči.

A papírek ji zase podám. Slyším jí dýchat. Z dáli se ozve hlas její matky volající její jméno.

,,Už asi budu muset jít, promiň," pronese, zvedne se ze schodů a já vidím její nohy, jak odchází pryč. Nechápal jsem, co to vlastně bylo. Podívám se vedle sebe a vidím, že tady nechala ten papírek. Náš papírek. Otevřu ho.

To je v pořádku, chápu to. 

Znovu se pousměji a papírek opět složím a schovám do kapsy kalhot. Zvedám se ze schodů a vracím se zpět do pokoje. Papírek uložím do deníku, mezi listy, co jsem dnes popsal a opět padám do postele. Koukám do stropu, dokud se neozve klepání na dveře. Ihned stojím v pozoru, nasadím si spadlou kapuci zpět na hlavu a pomalu pootevřu dveře. Raději koukám do země. 

,,Pojď se najíst Sethe," promluví máma. 

,,Nemám hlad," pokrčím rameny.

,,Omlouvám se, že jsem tě nutila do představování a dopadlo to takhle, ale musíš jíst."

,,To jsi si zase přečetla někde na internetu? Že bych měl třeba jíst každou hodinu, aby mi bylo lépe?" Z ničeho nic na mě přicházel vztek.

,,Sethe, to ne," klesne hlasem. 

,,Řekl jsem, že nemám hlad," řeknu a mávnu rukou.

,,Dobře, kdybys hlad měl, něco si vezmi, jasně?" Řekne a stiskne mi rameno.

,,Jasně," odpovím. Máma pustí moji ruku a odchází po schodech dolů. A já se vracím do pokoje, kde ihned kopnu do první skříně, kterou vidím.

,,Já jsem takovej idiot!" Křičím. Pak se zastavím, zavřu oči, hluboce se nadechnu a vydechnu. ,,Mám toho všeho už plný zuby," chci křiknout, ale zlomí se mi hlas. A já padám k zemi, opět se slzami kutálející se mi po tvářích. Po čtyřech přilezu k mému nočnímu stolku, ze kterého vyndám prášky a jeden si vezmu, zapiju a pak si prostě lehnu na podlahu. Se zavřenýma očima se snažím uklidnit. Vypustit ven všechny myšlenky, abych na nic nemyslel. Nechci na nic myslet. 

Má hlava se tak vyprázdnila z myšlenek, že jsem na podlaze usnul. Probudím se, když hodiny ukazují o dvě hodiny více. Upřímně mi tenhle krátký spánek pomohl, protože se cítím klidnější a vyrovnanější. A taky hladovější a tak se zvednu z podlahy a vydávám se do kuchyně. Rodiče s Ellou sedí v obýváku a Frank je asi ve svém pokoji. 

Udělám si jednoduché tousty a poté je v tichosti sním v kuchyni a když umyji nádobí, jdu ke dveřím od obýváku a stojím, párkrát se hluboce nadechnu a vydechnu a vejdu do obýváku. V tu chvíli na sobě cítím pohled všech přítomných. O vteřinu později vedle mě stojí Ella, tiskne mi ruku a pomalu mě vede k sedačce, kam se ihned usadím vedle mámy a vedle mě si sedne Ella. Nikdo nic neříká a tak společně koukáme na nějaký film v televizi. Na stole vidím dvě sklenice od vína. Místo vnímání filmu ale jen koukám před sebe a přehrávám si, co se všechno dneska událo. Uvidím Lisu někdy vůbec ještě? Proč se vlastně o ni tolik zajímám, když ji ani neznám? Když vím jen, že existuje a že je dcera máminy kamarádky. Ani jsme si nic neřekli. Co vůbec ví od Franka? 

,,V pořádku?" Šeptne vedle mě máma, já jen přikývnu a Ella, stále držící moji ruku, si mi lehne hlavou na nohu. Je to opravdové sluníčko a já bych ji vedle sebe potřeboval celý den. Doufám, že takhle pěkný sourozenecký vztah nám vydrží i když bude velká, v pubertě. 

Po chvilce slyším Ellu podřimovat a tak se zvednu ze sedačky, abych ji udělal větší prostor a vydám se do Frankova pokoje. Zaťukám a vyčkávám na slovo "dále", které zazní ihned. Chytnu kliku a otevřu dveře. Stojím narovnaný a dívám se před sebe. Doufám, že se moje a bratrovi oči střetnou a já budu moct alespoň trochu slavit, že se můj stav, co se tedy týče komunikace zlepšuje, i když se o to nemám snažit. Bratr ale sedí u stolu a tak jen vidím jeho záda a vlasy. Frank se ale hned otočí a já v jeho výrazu vidím překvapení. V jeho pokoji jsem dlouho nebyl, ale vůbec se to tady nezměnilo. 

,,Brácho?" Udiveně mě osloví.

,,Co všechno jsi řekl tý holce?" Zeptám se.

,,Lise?" Zeptá se a já přikývnu. ,,Nic moc, jen, že nerad komunikuješ s lidmi, kvůli něčemu, co se stalo."

,,Dobře," odpovím. 

,,Pojď prosím tě dál a sedni si, třeba na postel," řekne a já ho jaky vycvičený pes poslechnu. ,,Myslíš, že bych neznámý holce jen tak všechno vyžvanil? Ne, to bych neudělal, ale ona vypadala docela vyděšeně, tak jsem ji řekl jen tohle."

,,Řekla ti, co se stalo?" 

,,Ty si to nepamatuješ?" Zeptá se a já, i když očima koukám jinam se zatvářím dost nechápavě. ,,Když jsi utekl, málem jsme se srazili ve dveřích, takže jsem to slyšel."

,,Byl jsem docela v šoku, nevnímal jsem okolí," řeknu na moji obhajobu.

,,Ona za tebou chtěla hned vyběhnout, ale já ji zastavil a vysvětlil ji to, protože sám víš, jak by jsi na ni asi reagoval."

,,Asi tak, jako na mámu, která za mnou přišla," odpovím a vzdychnu.

,,Bavili jste se pak?" Zeptá se, já kývnu hlavou k nesouhlasu a jen mu podám papírek. ,,Takhle ti komunikace s cizím nevadila?"

,,Nevadila," odpovím a vidím, jak si Frank sedá vedle mě a opět mě mírně poplácá po zádech. 

,,Dostaneš se z toho strachu, věřím v to. Už teď děláš neuvěřitelný pokroky."

,,Jo, ale pak se hroutím v pokoji."

,,Tak nebuď tolik sám. Klidně za mnou můžeš kdykoliv přijít, jsme přeci bráchové," usměje se a a mírně mě drcne pěstím do ramene. 

,,Pokusím se."