Vrátím se

Patnáct

Odejdu do svého pokoje a vydám se rovnou na střechu. Včerejší večerní pocit, kdy se mi do krve dostal alkohol, byl tak příjemný. Po tolika letech jsem se cítil volný jako pták. Neřešil jsem žádné mé vnitřní pocity, neřešil jsem, moc v háji jsem. Užíval jsem si pocit, že se opíjím se svým starším bratrem, zatímco rodiče jsou u prarodičů a nemají nejmenší tušení, co se tady děje. Možná, že jsem díky tomu měl i pocit adrenalinu, který ale skončil hned potom, co jsme usnuli.

Teď se mi pomalu vrací pocit, že je všechno na nic stejně tak, jako můj život. Hádám, že teď by mě rodiče ani ven nepustili a možná je to i dobře. Kdybych ven mohl, s největší pravděpodobností bych si šel rovno pro flašku alkoholu, aby se pocit pohody vrátil.

Koukám opět po sousedství a přemýšlím. Zavolat Lise a pokusit se zjistit jaká vlastně ve skutečnosti je její osobnost a třeba ji přesvědčit o tom, že nejsem blázen, nebo si ani od Franka telefon nepůjčovat a v jejích očích zůstat psychopatem?

Proč mi vlastně záleží na tom, co si o mě myslí když ji ani neznám? Je to jedna z mála lidí, co se vlastně o mě nějak zajímala.

Ozve se zaťukání na dveře a tak se rychle vrátím do pokoje a okno za sebou zavřu. Dveře pokoje se do vteřiny otevřou, stojí v nich máma s tátou a tváří se lítostivě. Přitom bych měl spíš dostat zaracha, nebo tak něco, co se v normálních rodinách dělá.

„Jak je ti?" Zeptá se máma a oba vstoupí do pokoje.

„Tak normálně," odpovím a sednu si na okraj postele.

„Jestli tě Frank donutil k alkoholu, klidně nám to můžeš říct."

Ani se na ně nepodívám, ale zasměju se. „Nedonutil, normálně se zeptal a já souhlasil a vlastně to bylo dost fajn."

„Alkohol není fajn, ne v tvém stavu," pronese táta.

„Bylo to jednou jedinkrát a ani toho tolik nebylo," řeknu na moji obranu a pokrčím rameny.

„Čtyři flašky vína," vyletí z mámy ihned. „Nechali jste je dole."

„Jsem v pohodě, chtěl jsem popíjet, nebude se to opakovat," řeknu, ale sám nevím, jestli to myslím vážně.

„Nejde nám o nějaké slibování," začne máma. „Jen nechceme- " odmlčí se.

„Aby ze mě byl alkoholik, chápu. Ale bylo to jen jednou, to ze mě hned nedělá alkoholika."

„Jak jsi na tom s kapucí?" Zeptá se máma.

„Pořád nemám odvahu na to, abych ji sundal," odpovím a stále zírám na podlahu a na mé jednobarevné ponožky.

„Zkoušel jsi to?"

„Před Frankem ji nepotřebuji a před vámi na to nemám odvahu, jak už jsem říkal," řeknu a vidím máminy nohy přibližující se ke mně. Zavřu oči a cítím, jak mi z hlavy mizí její pokrývka, se kterou mizí i pocit bezpečí.

„Tak?" Zeptá se a já mlčím. Nemůžu vydat ani hlásku, protože ani nevím, co říct. „Jak se cítíš?"

„Hrozně," špitnu.

„Podívej se na nás, třeba jen na vteřinu."

„Nemůžu, nedokážu otevřít oči."

„Čeho se tak bojíš, Sethe?" Zeptá se táta.

„Toho, co v těch očích uvidím."

„Co tím myslíš?"

„Vždycky, když se to dělo, jsem se jim díval do očí a viděl jsem spoustu různých emocí. Vztek, radost, škodolibost, ale na konci taky bezradnost."

„Bezradnost?"

Hlasitě se nadechnu, „jo, myslím si, že si na tom vytvořili takovou závislost, že už nedokázali přestat, i když třeba možná chtěli."

Rodiče ztratili slova, nevěděli ani jeden co říct, stejně jako já a tak se ke mně přiblížili a společně mě objali. Nechal jsem je. Po tolika letech jsem jim řekl něco, o čem jsem jim nikdy neřekl, něco o čem jsem tak dlouho mlčel. V téhle situaci, bych je ani nedokázal odstrčit. Možná jsem někde uvnitř jejich objetí chtěl a potřeboval.

I jejich objetí mi tak částečně přidávalo pocit bezpečí, stejně tak jako kapuce, která je mou součástí už několik let a díky které nemusím udržovat oční kontakt s ostatními.

Beze slov odešli a já se vrátil na střechu. V poslední době jsem toho o sobě prozradil tolik, jako nikdy a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Nechci vypadat jako ještě slabší, než už mě ostatní vidí. Už takhle jsem pro některé troska, teda myslím si to, je to i jasné. Existuje vlastně ještě nižší pozice než troska?

Z ničeho nic se rozhodnu a jdu ke Frankovi do pokoje a po lopatě mu vysvětlím, co se před nějakou chvílí stalo u mě v pokoji.

„Máma má jen strach, že jsi třeba spadl hlouběji, než do toho nulovýho bodu, sám víš, že by ti hrozně ráda pomohla, aby ti bylo lépe, ale neví jak."

„To ti řekla?" Zeptá se a pozvednu obočí.

„Neřekla, ale je to vlastně dost logický, nemyslíš? Nikdy jsi nepil, nebo o tom alespoň nevěděli, teď přijeli domů a měli před očima svoje dva spící syny, ze kterých táhne alkohol a válí se kolem nich pár flašek."

„Tak proč neřeší i tebe, když jsi taky pil?"

„Protože jsem dospělý a očividně ten nepovedený syn, tak je to ani nepřekvapuje."

„Myslím si, že pokud je řeč o nepovedených synech, tak jsem to já, vždyť se na mě podívej," chechtnu.

„Mě přijdeš v pohodě," pokrčí rameny.

„S tebou jsem vlastně dost v klidu a v pohodě."

„A s rodiči?"

„S nimi si přijdu jako zklamání a slaboch, že jsem se ani nedokázal bránit."

„Blbost, vždyť ses ani neměl jak bránit, nemohl jsi." Mávne naštvaně rukou.

„Co když mohl?"

„Jak?"

„Nevím, nějak," pokrčím opět rameny.

„To je blbost, prostě jsi nemohl a my to chápeme úplně všichni, nejsi zklamáním a myslím, že by je dost mrzelo, kdyby věděli, že si to myslíš."

Opět chechtnu. „Vždyť jsem zklamáním i sám pro sebe."

10. Dubna

V poslední době toho o sobě říkám tolik, že bych tenhle deník klidně mohl nechat uprostřed obýváku a nikoho by nepřekvapilo, co tu píšu. Vlastně říkám pomalu to, co tu píšu. Měl bych s tím přestat, ať mám vůbec co psát.