Vrátím se

První

Procházím se večerními ulicemi s kapucí na hlavě, která ke mě již patří. V uších mám sluchátka, aby na mě nějaký turista, nebo vůbec nikdo nemluvil. Momentálně mi v mých sluchátkách ani nehraje hudba. Mám je jen jako ochranu.

Nedělá mi problém, procházet se ulicemi plnými lidí, dokud se mnou nezačnou komunikovat. Jakmile jsou v dostatečné vzdálenosti, nepanikařím. Panikařím v případě, že se na mě podívají, usmějí, nebo by chtěli promluvit. To je taky důvod proč nechodím do školy, teda není to jediný důvod, ale o tom až jindy.

Rychle jsem se uhýbal ostatním, abych nikoho nesrazil a nemusel s nikým mluvit. Pospíchal jsem domů, protože začínalo pršet a taky jsem potřeboval léky, protože na mě přicházela úzkost. Jsem na ni zvyklý, ale i tak je úleva se úzkosti zbavit díky jedné pilulce. Tedy někdy i dvou.

Rychle zapadnu do domu a v tu chvíli se venku strhne veliký liják.

,,Byl jsi se projít?" Vykoukne máma do chodby a já beze slov přikývnu, mezitím co si sundavám boty a bundu. Kapuce od mikiny mi na hlavě ale zůstává a já se dívám do země.
,,Sethe, jedl jsi, než jsi odcházel?" Zeptá se na další otázku a já kývnu k nesouhlasu. ,,Tak se pojď najíst, nemůžeš být celý den bez jídla," chytne mě za ramena a jí, aniž bych zvedl pohled, vidím její soucitný pohled. 

,,Dobře," odpovím. Nerad udržují moc dlouhý kontakt s lidmi, do čeho počítám i mluvení. Dřív mi to nedělalo problém, ale po tom co se to stalo, lidem nedůvěřuji. Bohužel můj mozek nebere ohled na rodinu a tak ani s rodinou tolik nekomunikuji. Asi se ptáte, co se stalo, že? Teď není ten správný čas na to, abych vám to pověděl. Jednou možná. 

Jdu za mámou do kuchyně a beze slov zasednu ke stolu. Máma už mi s úsměvem nese nějaké jídlo na talíři a já se na ni snažím mírně usmát zpět.

,,Děkuju," odpovím a pomalu se pouštím do jídla. Mé oblíbené lasagne, máma se mě asi snaží opět obměkčit. Já ale mému mozku neporučím, abych se se svoji matkou mohl normálně bavit.

,,Čau kostlivče," vidím vejít do kuchyně mého o dva roky staršího bratra Franka.

,,Čau," špitnu.

,,Kde jsi zas lítal?" Zeptá se a usadí se vedle mě.

,,Venku," odpovím opět jedním slovem a odříznu si kousek lasagní, které napíchnu na vidličku a vložím do úst.

,,Dneska zas není tvůj den?" Zeptá se.

,,Můj den nebyl už tři roky Franku," odpovím a přes okraj mikiny na něj pohlédnu. 

,,Určitě se to jednou zlepší," mírně mě poplácá po zádech. Jasně a kdy? Protože už to trvá dost dlouho a nic se nezlepšuje. ,,Kdy zase jdeš k Wiggové?" Zeptá se na moji psychiatričku a já začnu přemýšlet, proč se o tohle můj starší bratr zajímá.

,,Zítra, proč?" Napíchnu si další kousek lasagní a vložím ho do úst.

,,Napadlo mě, že bych mohl jít s tebou? Chci se na pár věcí zeptat."

,,Odkdy tě zajímám?" Zeptám se a začínám se pomalu cítit nepříjemně.

,,Já se o tebe zajímal vždycky, brácho," odpoví v klidu. Vstanu ze židle, vezmu talíř a odnesu ho na linku, i když tam bylo ještě půl porce a uteču do svého pokoje. Nešlo o nic vážného, ale nerad se s někým bavím o sobě. Kromě mojí psychiatričky, ke které chodím už několik let a je pomalu jako moje nejlepší kamarádka, vzhledem k tomu, že ji říkám absolutně všechno. Dřív to bylo hlavně, protože jsem musel, ale postupem času jsem si na to zvykl a vyprávím ji to rád. Zvláštní že? Ani já tomu nerozumím. 

Otevřu šuplík nočního stolku a vezmu si jeden prášek na úzkost, který zapiji vodou, kterou mám vždy v pokoji. Sundám si kapuci, protože můj pokoj je něco jako bezpečnostní zóna a padám do postele. Každý den to samé. Akorát občas tedy chodím k doktorce. Do školy nechodím ze stejného důvodu, jako proč se nedokážu bavit s lidmi. Do té školy bych ani nemohl vlézt. Když se to řešilo se školním personálem, všichni jakoby je hájili, jako kdybych si já sám mohl za to, co se stalo. Upřímně nemohl, já si jich nikdy nevšímal. Měl jsem pár svých kamarádů a oni mi byli jedno, já jim asi ne. 

Někdo zaťuká na dveře pokoje a poté z nich vyjde. Je to moje šestiletá sestra, se kterou, kromě doktorky nemám problém komunikovat. Asi to bude tím, že je malé dítě, malé děti jsou takové nevinné dušičky. 

,,Ahoj Sethe," uculí se. 

,,Ahoj Ellie," pousměji se a pohladím ji po vláskách. 

,,Přečteš mi zase pohádku?" Zeptá se.

,,Jasně," chytnu ji za ruku a jdu s ní o jejího pokojíčku, kde ji uložím do postele, vyndám z knihovnu její oblíbenou knihu a začnu předčítat. Ellie po chvilce usne a tak v jejím pokojíčku zhasnu, uklidím knížku a vyjdu z jejího pokoje. Na chodbě ale potkám opět Franka. Na vteřinu pohlédnu do jeho tváře a poté opět sklopím pohled. 

,,Řekni mi, jak ty to s ní děláš," uchechtl se.

,,Jde to samo," pokrčím rameny a opět zmizím v mém pokoji. Tohle byl zase pokrok, že jsem pohlédl do Frankovi tváře, i když tyhle pokroky tady byly už několikrát a já se pak opět dostal na nulu.