Vrátím se

Osmnáct

Člověk si chvíli říká, jak je ten život vlastně fajn, že mu nic nechybí a že je vlastně šťastný, ale i malinké chvilce se všechno může okamžitě změnit a onu osobu může unavovat už jen to, že prostě žije. Nikdo ale kolikrát ani neví, proč to tak je, proč takové stavy má většina lidstva na Zemi. Možná je to tím, že moc přemýšlíme nad špatnými věcmi, které nás pak stáhnout do toho „tmavého období". Nebo je to možná tím, že obecně moc přemýšlíme. Proč si život prostě nemůžeme užít, jako je to ve většině amerických filmů?

„Bylo to moc fajn," pousměje se na mě Lisa, když stojíme před verandou našeho domu.

„To bylo. Konečně jsme si normálně a pořádně popovídali."

„Ještě jednou se ti chci omlu-"
„Říkal jsem, aby ses už neomlouvala, a nechci nic slyšet."

„Dobře," zasměje se.

„Jestli máš tak dobrou náladu jen díky mě, tak jsem rád a zároveň mě to těší," pousměji se na ni a vidím, jak ode mě odvrací pohled, zatím co se její tváři zbarvují mírně do růžova.

„Jsi moc fajn a je mi líto, že zrovna tobě se tohle stalo."

„Nemusí, jak jsem říkal, podle mě se všechno děje z určitého důvodu. Na důvod tohohle jsem sice ještě nepřišel, ale třeba jednou jo," pokrčím s úsměvem rameny a Lisa se opět rozesměje. Tohle odpoledne mě naladilo to hrozně dobré nálady, kterou jsem opravdu už dost dlouho nezažil, tak doufám, že až přijdu domů, dobrá nálada zůstane.

„Měla bych už asi jit."

„Tak kdykoliv si budeš chtít pokecat, tak víš, kde mě najdeš," kývnu ji na podrav a s úsměvem na tváři vejdu do domu, kde na mě ihned bafne Frank.

„No ne, co to vidím na tvojí tváři?" Šťouchne mě do tváře.

„Jo, taky se divím," šťouchnu na oplátku Franka do břicha.

„Tak povídej, přeháněj ne? Můj brácha měl rande a já nic nevím!" Zaskučí.

„Nebylo to rande, jen jsme si povídali, o všem."

„Všem?"

„No dobře, mluvil jsem hlavně já a hlavním tématem bylo, co se vlastně stalo, ale mě vůbec nevadilo se o tom bavit, byl jsem úplně v pohodě. Cítil jsem se, jako kdyby tohle bylo něco, co jsem potřeboval celou dobu."

„Holku?"

„Ne. Někoho z venku, někoho, koho nevidím každý den, s kým bych se mohl bavit o všem."

„Už ti nestačím?" Frank začne falešně popotahovat.

„Je mi líto," pokrčím rameny a zasměju se.

„Ani nemáš kapuci."

„Nemám?" Udivím se a sáhnu si na hlavu. A opravdu. Jediné co cítím, jsou mé vlasy. A ani si nepřipadám divně. Teda přijdu si divně, že mi to nepřijde divný. Chápete ne?

„Páni brácha, nestačím se divit."

„Co?"

„Jak moc jsi povýšil. Jsem na tebe upřímně fakt pyšnej," poplácá mě po zádech.

„Prosím tě," zakroutím hlavou. „Až mi tohle vydrží alespoň dýl jak měsíc, tak to bude důvod ke slavení a taky pokud se třeba hned nahoře nesložím."

„Máš pocit, že by ses měl složit?"

„To ne, ale nikdy nevíš."

11. Dubna

Nemám nejmenší tušení, co se právě teď se mnou děje, ale mám pocit, jako bych začínal být docela v pohodě. Ne šťastný, ale cítím se tak, že na otázku jak se mám, bych mohl bez problému odpovědět „fajn", nebo „v pohodě" a ne jen „žiju" jako to bylo zvykem poslední čtyři roky. Samozřejmě že vím a je mi jasné, že nemám ani z poloviny vyhráno, protože odpoledne strávené s Lisou vůbec nic neznačí. Možná jen to, že jsem se spřátelil s někým, kdo mě donedávna tak moc mátl. Stále mám tendenci si nasazovat kapuci na hlavu a tak si ji asi stále budu nasazovat, ale když spadne, tak ji třeba nechám spadlou. Snad. Třeba bych taky mohl konečně normálně komunikovat se zbytkem rodiny.

Ne. Už zase moc plánuji, přitom ani nevím, jestli mě tahle dobrá nálada do hodiny nepřejde, ale teď když to píšu, se cítím fajn. Ač to určitě nebude trvat dlouho, vzhledem k tomu, že už se znám moc dobře. 

A/N: Já vím, jsem teď s tím vydáváním hrozná, ale škola je teď jeden velkej zmatek a já vůbec nic nestíhám. Tak jsem alespoň dnes měla chvíli času a pokusila se alespoň něco napsat, tak snad jste spokojení. Abych byla upřímná, já sama ještě nevím, co mám v budoucnu v plánu a co se bude dít dále, takže se všichni necháme překvapit:D Děkuju moc všem za vaši podporu a také hlavně za vaši trpělivost.

Ev