Vrátím se

Dvacátá první

Tu noc se mi o tom a o nich zdálo. Jen byl ten rozdíl, že tentokrát jsem se nenechal a pokusil jsem se jim vše vrátit, postavil jsem se jim. Oni se toho očividně lekli a utekli. Já pro jednou vyhrál. Pro jednou jsem nebyl ta bábovka, ten slaboch. Byl jsem sebevědomý a nenechal jsem si kydat na hlavu. Jen škoda, že jsem takový nebyl i tehdy.

Bylo to snad poprvé, co jsem probudil s alespoň malým úsměvem na rtech, ten mi ale rychle zmizel z důvodu strachu, který tady stále byl. Bylo mi jasné, že tenhle stav nemůže trvat dlouho. Vždyť je to přeci nemožný, abych po pěti letech takovýho stavu byl najednou šťastnej. Vždyť jsem donedávna minimálně pětkrát denně brečel v klubíčku, protože na mě někdo promluvil.

Místo toho, abych sešel dolů a nasnídal se, jsem šel raději na střechu. Nadechnu se čerstvého ranního vzduchu. Všechno je najednou tak jiné, ale zároveň stále stejné. Nechci znovu zklamat moji rodinu, zklamal bych tím i sám sebe. Chci být normální.

A tak o několik dní později sedím na verandě a vyhlížím auto. Ani vlastně nevím, jaké auto mají, ale myslím, že jejich tváře poznám. Alespoň doufám.

Po několika desítkách minut, kdy jsem se jen pohupoval na lavičce/houpačce a nohou odkopával drobné kamínky ze země, zastavilo před naším domem starší auto tmavozelené barvy. Hned je mi jasné, že to jsou oni. Oni dva, které jsem pět let neviděl. Které jsem odmítal vidět, i když by za ně někteří dali cokoliv. Babička a děda.

„Nazdar kamaráde," pozdraví mě děda, když vystoupí z auta, k němuž se připojí i babička se slovy „páni, ty jsi ale vyrostl." Čekal jsem, dokud nepřijdou k domu. Tak moc se bojím, že to zkazím, co mám vlastně udělat? Mám se je pokusit obejmout?

„Ahoj," utrousím polohlasně a oba se mi ihned vrhají do objetí, aniž bych stihl cokoliv namítnout. Vlastně bych ani neměl co namítnout. Jedno jejich objetí a já se cítil jako malý kluk hrající fotbal s dědou každé léto na naší zahradě. Cítil jsem se teď mnohem lépe.

„Tak jak se máš?" zeptá se babička a podívá se na mě. Vidím to. V jejích očích je ten soucit, který jsem nikdy u nikoho vidět nechtěl. Nechci, aby se mnou jednali jako s chudáčkem.

„Teď je to mnohem lepší," pousměji se a vrhnu se do jejich náručí tentokrát já. Pocit bezpečí tu byl opět se mnou. Možná by tu byl pokaždé, kdy bych objal své prarodiče.

Po dlouhé objímaní se přesuneme dovnitř, kde se přivítají i se zbytkem mé rodiny a poté se usadíme v obývacím pokoji. Na stole stojí konvička s čajem a spousta zákusků, které babička upekla.

„Takže, co tě přimělo chtít nás starouše zase vidět?" Zeptá se mě děda.

„Tak jo, varuju vás a zároveň se raději předem omlouvám, nevím, jakou já sám budu mít reakci, až to budu říkat, možná se rozbrečím, možná ne, možná uteču do pokoje anebo možná ne, já sám prostě nevím," řeknu a začnu vyprávět, jak došlo k mému „zlepšení". Kupodivu to proběhne celkem v klidu. Měl jsem párkrát na krajíčku a párkrát jsem se musel zastavit, hluboce se nadechnout, abych zase mohl pokračovat, ale seděl jsem celou dobu na jednom jediném místě. Neutekl jsem.

„Jsme na tebe strašně moc pyšní, Sethe. Ani nevíš jak moc jsem šťastná, že jsi si vzpomněl zrovna na nás dva."

„Chtěl jsem vás vidět už tolikrát, ale sotva jsem se dokázal bavit s mámou a nechtěl jsem, abyste sem zbytečně jezdili a viděli mě jako hromádku ničeho."

„Takže to všechno začalo Frankem?" Zeptá se děda a já přikývnu. „O čem jste se bavili, že to tak pomohlo?"

„Tak různě, o mých problémech, o mých myšlenkách, Frankově myšlenkách, ale vím, že poprvé to bylo, když tu byla mamky kamarádka s dcerou a stala se taková věc a já se pak na něco ohledně toho ptal Franka."

„A co ty a ta dcera? Chodíte spolu?" Zeptá se babička a já se zasměji.

„Ne, to ne. Na něco takovýho ještě nejsem připravenej a ona je-" zastavím se a pokrčím rameny. „Ani nevím, jestli se dá říct, že jsme kamarádi, prostě se jen známe."

„I tak je to úžasnej pokrok chlape," drcne mě děda pěstím do ramene.

„Teď jsem docela v pohodě, hlavně se bojím toho, aby to nebylo jen dočasné, aby mi tahle chuť k životu vydržela. Nechci zpátky na dno. Už nikdy tam nechci spadnout."

Večer jsem si po dlouhé době zapsal do deníku:

Tenhle den si budu dlouho pamatovat. Dali jsme si všichni společný oběd, při kterém nám děda s tátou vyprávěli historky z dob, kdy byl táta dítě. Pak jsme se přesunuli zpět do obýváku, kde jsme se podívali na film, při kterém mě babička stále mačkala k sobě, což mi tentokrát nevadilo. Byl jsem tak rád, že je vidím. Večer jsme grilovali na zahradě a pak, když většina odpadla, jsme si já společně s dědou a babičkou četli každý svoji knihu při rozpáleném krbu. Děkuji za mé prarodiče. Děkuji za moji rodinu a za jejich pětiletou trpělivost.

Dnes jsem byl opravdu šťastný.