Vrátím se

Čtrnáctá

Bylo až moc divný, jak byla komunikace s Frankem jednoduchá, protože jsem s ním dokázal pomalu celý den mluvit o tom, jak se stále cítím a jak jsem se cítil. Nikdy jsem tohle s nikým tolik neřešil. I u doktorky toho mám kolikrát dost. Docela ironické co?

Frank byl dneska nějak moc aktivní, takže nám dokonce uvařil oběd a uklidil po sobě kuchyň. Pak mi i pomohl stáhnout nějaké nové písničky do mého iPodu, vzhledem k tomu, že k ostatní elektronice nemám důvěru a nechci s tím moc pracovat. Já vím, je to divný, stejně tak jako já a můj život.

Oživili jsme můj playlist a já jsem spokojený, že mám zase novou hudbu k poslouchání. A to znamená, že bych si měl zase vyrazit na procházku po městě, se sluchátky v uších, kapucí na hlavě a ignorováním všeho okolo mě. Někoho by to už unavilo, ale když nepočítám cestu k doktorce, tohle byla jediná možnost, jak jsem se dostával ven z domu a tak se kolikrát rád sám jen tak vypařím a procházím se po nově nalezených částích našeho města. A ačkoliv jsem si celé své dětství na mé město stěžoval, protože se mi nelíbilo, postupně jsem zjistil, jak vlastně krásné je, jen stačí najít ta správná místa. Troufám si říct, že takhle je to všude, každé město má nějaká svá krásná místa, ač se na první pohled může zdát ošklivé. Takhle je to kolikrát i s lidmi. Samozřejmě jsem zastáncem toho, že každý je svým způsobem krásný, ale také jsou lidé, co mi ze začátku jsou nesympatičtí a pak pomalu zjišťuji jejich „kouzelná a krásná místa". Nebo tak to alespoň bylo. Teď znám jen Lisu, která mě svojí osobností mate tak, jako nikdo. Není to tak, že by to bylo to zamilované matení, ikdyž ji vlastně neznám, už teď je mi jasné, že víc jak kamarádi by z nás být nemohli, ale její zvláštní osobnost a chování je prostě zvláštní, nikdy nevíte, čím vás překvapí a to jsem se s ní viděl jen párkrát. Ovšem, je to vlastně dost podobné, jako u mě. U mě taky nevíte, s jakou náladou se další den probudím.

„Nad čím přemýšlíš?" Drcne do mě Frank.

„Tak nějak nad vším," pokrčím rameny a hlasitě vydechnu.

„Zahrajeme si teda něco, nebo mám už dojít pro víno?"

„Už? Kolik je?" Zeptám se.

Frank se podívá na telefon, který vytáhne z kapsy tepláků, „půl šestý, ale nikdy není brzo začít," odpoví s úsměvem.

„Tak můžeme hrát a popíjet zároveň ne?"

„To můžeme," připustí.

„Jen to prosím tě nesmíme přehnat, fakt nevím, co to se mnou na ty prášky provede."

„Jasně," zasměje se, „budu to mít pod kontrolou."

„Nevím, jestli ti mám věřit," zasměju se s ním. „A co ten vysokoškolský turnaj?" Vzpomenu si najednou.

„Divím se, že tomu máma uvěřila."

„Hádám, že nevěřila, stejně jako já," znovu se zasměju, „divím se, že tě nenapadla ještě nějaká větší pitomost."

„Stejně na to jednou přijde, nebo si přečte něco opět strašně chytrýho na internetu a zabaví mi kabel od něj," zasměje se a nalije do skleniček první alkohol. Ťukneme si a napijeme se.

„To by si to pak ale neměla kde číst," řeknu.

„Prý by ti mělo pomoct čtení, čteš, Sethe?" Napodobil její hlas a oba jsme se ihned začali smát. Mámu oba milujeme, ale občas prostě v naší domácnosti padají perličky.

Pustili jsme si nějaké Frankovy hry pro dva. Nejdřív jsme závodili s auty, pak jsme hráli box, pak jsme hráli nějaké střílečky a než jsme se nadáli, vedle nás ležely dvě prázdné flašky od vína. Necítím se opile, jen se cítím uvolněný a musím uznat, že to je výborný pocit. Cítím se se, jako bych byl tak moc daleko od všech problémů, jako kdybych byl volný.

Objednáme si pizzu, kterou sníme snad do deseti vteřin, ale byla opravdu dobrá. Pustíme si písničky, smějeme se různým rodinným historkám, na které si zrovna vzpomeneme, občas i zpíváme texty písniček, když je zrovna umíme.

Jenže pak, ani nevím kdy, usneme.

„FRANKU!" Probudí mě křik v mé blízkosti a mě je ihned jasné, že jsme v průšvihu.

„Hmm," zabručí Frank a já se neodvážím vstát.

„Franku okamžitě vstaň!" Křikne máma a já cítím, jak Frank vyskočil z gauče. „Co to má znamenat?" Zeptá se a než Frank něco řekne, už stojím na nohou, i když mě bolí hlava a motá se mi celý svět.

„Ty jsi opil svého bratra?" Ozve se i táty hlas. Frank mlčí. Nedivím se mu, na jeho místě bych udělal to samé.

„Souhlasil jsem s tím," špitnu.

„Jak ti je?" Zeptá se máma ihned. „Na ty prášky se podle mě alkohol nesmí, necítíš se špatně? Není ti na zvracení?"

„Kdyby bylo, myslím si, že by to nebylo kvůli práškům," snažíme se s Frankem potlačit smích a tak z nás vycházejí jen zvláštní zvuky.

„Ty se vůbec nesměj Franku! Co tě to napadlo proboha?!"

Odhodlám se konečně mírně zvednout hlavu a porozhlédnu se po obývacím pokoji a chápu mámino rozhořčení. Takový nepořádek jsem tady snad nikdy neviděl, ale rád bych věděl, jak se to vůbec stalo, protože mám nejspíš okno.

Po vyslyšení toho, jak bych neměl pít alkohol, protože mi bude ještě hůř a že bych na tom mohl být závislý a taky toho, jak je máma z Franka zklamaná jsme oba odešli nahoru do patra, ale já zamířil rovnou do Frankova pokoje, protože jsem opravdu chtěl vědět, co jsem včera vyvedl.

„Vlastně nic, jen jsme tancovali, chtěl jsem ten obývák uklidit, ale byl jsem unavenej, že jsem taky odpadl," vysvětlí mi.

„Cítil jsem se dobře," uznám. „Přišel jsem si, jako bych byl od veškerých lítostí a všech problémů daleko a bylo to fajn."