Vrátím se

Třicátá první

„Mohl bych se na něco zeptat?"

„Ano Sethe?"

„Kdy sem chodí?" Kouknu na ni a ona se pousměje.

„Chceš změnit den kontrol, abyste se viděli tady?" Zeptá se s úsměvem.

„Nee, jen mě to tak napadlo," zazubim se a pokrčím rameny.

„Já se nestačím divit. Viděli jste se dvakrát a už teď má na tebe takhle pozitivní dopad a já mám radost," usmívá se jak měsíček na hnoji.

„Jen jsem rád, že si o tom můžu popovídat s někým z 'venku' no," naznačím prsty uvozovky.

„Myslím si, že vy dva byste si mohli vypomoct vzájemně, pokud na ni máš stejný dopad, což tak zatím vypadá," řekne a já se na ni pousměju. „No, takže příští týden zase ve stejný den i čas."

„Stejně jako každý pátek po dobu pěti let," pronesu a vyjdu z ordinace.

Po příchodu domů mám okamžitě pocit, že jsem měl radši někde zůstat.

„Čaau," křiknu po domě. Dneska mám docela dobrou náladu a docela se bojím, že mi dlouho nevydrží.

„Sethe, už jsi doma?"

„Ne, dveře tady mluví," odpovím, jakoby to snad nebylo jasný.

„Pojď do obýváku prosím tě," křikne na mě máma.

„Proč?" Křiknu na zpět.

Máma vykoukne z obýváku. „Někdo by s tebou rád mluvil."

„Dokud to není babi s dědou, nebo Victorie, tak nemám zájem."

„Sethe, třeba by ti to pomohlo."

Nakouknu do obýváku a hned se vrátím zpet do chodby. „Ne, nemám zájem," pokrčím rameny a vydám se ke schodům. „Ať si jde radši pokecat s bratrancem," křiknu aby mě slyšela.
Jak vůbec mohlo mámu napadnout, že bych ji chtěl vidět a mluvit s ní? Po tom, co se stalo minulý týden?

„Sethe?" Vykoukne z obýváku.

„Hele, já nemám na další dramata kapacitu. Máma ti očividně nic neřekla, že tě vůbec pustila přes práh našeho domu, ale minulý týden mi to stačilo dost na to, abych tě nepotřeboval vidět, nebo slyšet. Takže ať jsi mi chtěla říct cokoliv, mě to nezajímá. Nechci mít s tebou, ani s tvojí rodinou nic společnýho a je mi jedno, že se tvoje máma baví s tou mojí, nazdar." Otočím se vyběhnu schody nahoru. Nálada se mi kupodivu nezhoršila, naopak jsem na sebe docela pyšnej, že jsem ji to řekl.
Po několika minutách se ozve klepání na dveře.

„Kdo je?"

„Já," ozve se mámin hlas.

„Tak pojď dál."

Otevře dveře. „Chtěla s tebou mluvit."

„Jo, slyšel jsem, a? Slyšela jsi zase ty, co jsem jí řekl? Nebo si ten minulý týden nepamatuješ?"

„Sethe, co ti přeletělo přes nos? Nikdy jsi nebyl takhle drzý."

„Myslíš, v době puberty, kdy jsem byl díky jejímu bratranci zavřenej v pokoji? Hele mami, já chápu, že je to dcera tvý kamarádky, blablabla a že chceš, abych měl 'normální' kamarády, ale ona mezi ně už patřit prostě nebude. Pokud se chci vyléčit, nemůžu dělat, že se nic nestalo, že se minulý týden nestal. A já se vyléčit chci, takže jí sem buď nepouštěj a nebo mi to raději ani neříkej."

„To s tebou udělala ona?"

„Prosím?"

„Ta Victorie? Od doby, co se s ní vídáš-"

„Viděl jsem ji dvakrát, to za prvý a za druhý o co ti jde mami? Ty nechceš abych se vyléčil?"

„Samozřejmě že chci, jen jsem myslela, že by sis to rád vyslechl, ona opravdu-"

„Neomlouvej jí, mě je to úplně jedno mami."

„Dobře, Sethe." Pousměje se. „Jo a abych nezapomněla, sháněla tě Ellie, měla by být u sebe."

„Jasně, skočím za ní, děkuju."

Máma odejde z pokojí a hned po ní i já, jdu dál chodbou, dokud nedojdu k pokoji, který patří jediný princezně v tomhle domě.

„Ell?"

„Ahoj, pojď dál," usměje se. „Je ti líp?"

„Je," usměju se a obejmu ji.

„To jsem moc ráda. Bála jsem se o tebe. Teda dřív, teď už tolik ne, protože mi přijdeš mnohem šťastnější," řekne a já jenom vykulím oči. Kdy takhle vyrostla ta chytrolínka?
„Máš ji rád?"

„Koho?"

„Tu jak tu byla včera."

„Moc ji ještě neznám, ale je moc milá," usměju se.

„Je hezká."

„To je."

„Taky to měla těžký?"

„Taky," přikývnu.

„Třeba to spolu budete mít jednoduchý, všechno."

„Cože?" Podívám se na ni, jak se zubí.

„No třeba byste spolu měli jednodušší život."

„Ani nevim, jestli ji ještě někdy uvidím."

„A chtěl bys?"

„Asi ano," pousměju se.

„Já to věděl!" Ozve se ode dveří.

„Cože?" Otočím se a zahlédnu Franka.

„Líbí se ti!"

„Neřekl jsem, že ne, jen že na to ani jeden teď nemáme myšlenky."

„Jak to můžeš vědět? Zkus to a ozvi se jí, nebo to udělám sám."

„I kdybych chtěl, nemám jak. Alespoň to má svý kouzlo, že nevim, kdy se objeví."

„Tak udělej ty to kouzlo tentokrát."

„Hele, jsi na mě moc hrr. Klídek, pomalu ji ani neznám a fakt pochybuju, že by teď potřebovala něco víc než kamaráda."

„No fajn, když myslíš."

A/N: Tak vás zas po dvou měsících zdravím. Nebudu si vymýšlet, že jsem neměla čas a blabla, ten čas by se asi i našel ale nebyly nápady a ani chuť na psaní. V poslední době se k tomu nějak moc nemůžu dokopat:D
Tak snad vám postačí alespoň taková kratší kapitola:)
A kdybyste měli třeba nějaký nápady nebo přání, co by se mohlo dít dál, můžete mi to napsat do komentářů a třeba něco z toho využiju^^