Vrátím se

Dvanáctá

Stále jsem strnule stál, jen jsem si posunul kapuci víc do obličeje. Nevěděl jsem, jestli mám odpovědět, nebo co mám vůbec odpovědět. Nemluvil jsem s ním několik let, divím se, že mě vůbec poznal, vím, jak hrozně vypadám.

„Sethe? Jsi to ty, ne?" Stále se na mě díval a já opět kývl. „Ty nemluvíš?" Zeptal se.

„Mluvím, jen nevím, co říct," řeknu dostatečně nahlas, aby mě slyšel.

„Třeba ahoj," pokrčil rameny.

„Ahoj," řeknu a zůstávám stát na místě.

„Tak pojď za mnou, ať tu nekřičím jak idiot," zasměje se a já se pomalu rozejdu směrem k mému bývalému kamarádovi. „Jak je?"

„Jak myslíš?" Zeptám se a stále si držím mírný odstup.

„Neviděli jsme se od -"

„Neříkej to," zastavím ho a kývnu hlavou doprava a doleva.

„Promiň. Slyšel jsem, že pořád ještě doma," řekne a mě tahle konverzace začne být dost nepříjemná.

„Hm."

„Co je? To se na mě ani nepodíváš?" Zeptá se, když pořád hledím do země.

„Když víš, že jsem pořád doma, taky asi víš i důvod ne?" Odpovím a polknu.

„Několikrát jsem ti i volal, ale nikdy jsi to nebral."

„Můj mobil skončil v odpadkách, už v tý době." Odpovím a začnu hluboce oddychovat. Není mi tu dobře, chtěl jsem být sám a ne se vybavovat s někým, kdo má očividně v hlavě poleno. „Já bych měl asi už jít."

„Proč jsi tu křičel?"

„Proč tu jsi?" Zeptám se a pomalu na mě začne přicházet pocit, že se mi zmenšují orgány a snaží se vyrvat z těla.

„Vím, že jsi sem chodil, napadlo mě, že bych tě tu mohl potkat, chodím sem už dlouho."

„Když jsi to věděl, proč si za mnou nikdy nepřišel, když jsi byl takovej kámoš? Proč ses mě nikdy nezastal, ať mě nechají být?" Přicházel na mě vztek, ale zároveň se mi pomalu do očí tlačily slzy.

„Protože jsem byl zbabělej. Co se ti vlastně naposledy stalo?" Zeptá se a já mám sto chutí mu vrazit pěstí.

„Hádám, že to už taky dávno víš, ta škola byla drbárna, takže jste to tam všichni věděli ještě ten den."

„Sethe, proč jsi tak nepříjemnej?" Zeptá se.

„Protože o tom nemluvím, nikdy s nikým. Není to nic příjemnýho."

„Víš, jak to s nimi vlastně dopadlo?"

„Nezajímá mě to, nechci o nich vědět, nechci o nich mluvit, ani na ně myslet, ale ty očividně nic z toho nechápeš," projdu kolem něj a chci jít domů.

„Počkej, tak promiň," doběhne mě a chytne mě za paži a já se od něj odstrčím.

„Nesahej na mě."

„To ti vadí i tohle?"

„Vadí mi veškerá komunikace, ty idiote," otočím se a rozběhnu se pryč. Nemůžu už ani na moje klidový místo. Potřebuju najít jiný takový místo, kde mě nikdo nebude otravovat a budu se moc v klidu vykřičet. Jak já bych tak strašně rád tomu idiotovi jednu natáhl. Vždyť řekl, že to ví, tak proč se na všechno tak stupidně ptá. Z vteřiny na vteřinu se rozhodnu, že se zkusím podívat, jestli má doktorka volno, protože tohle do příštího týdne rozhodně nepočká.

Sestra mi řekne, že tam teď někoho má, ale že jejich sezení za pár minut končí a že dá doktorce vědět, že tu jsem a tak se projdu ještě po nemocnici. Kdybych měl sedět, tak se asi ukoušu. Dojdu si do automatu pro čaj, i když tenhle čaj viděl pravý čaj tak možná z vlaku.

Proč jsem na to blbý místo sakra lezl.

Po několika minutách, kdy jsem vypil koupený čaj, se vrátím zpět do čekárny, kde mě ihned sestra pošle dovnitř.

„Prý je to naléhavé, tak povídej," řekne ihned a pokyne hlavou, abych si sedl a tak se usadím na sedačku a začnu doktorce vše podrobně vypravovat.

„Tam, na to místo jsi chodil dřív?"

„Občas, když jsem se potřeboval vykřičet."

„Jako dneska?"

„Jako dneska," kývnu. „Dneska to ale přišlo jen tak, dřív jsem to držel třeba celý den, dva."

„Chápu, že tě to rozhodilo, viděl jsi ho po tolika letech, on ti řekl, že ví co se stalo, ale i tak se vyptával."

„Choval se, jak kdyby to všechno byla prkotina, jak kdyby nad tím šlo mávnout rukou."

„On tam byl vždycky s tebou, když se to dělo?"

„Většinou jo, byli jsme kamarádi, trávili jsme spolu dost času, ale co se to stalo naposledy, tak jsem byl zrovna sám."

„A on nikdy nic neřekl, když tam byl?"

„Nikdy."

„Tak to ber tak, že už mu alespoň nikomu nemusíš volat, po tomhle ti to spíš nedoporučuju. Plus máš za to, že jsi s ním vůbec komunikoval a nenech se jím rozhodit, choval se jak blbec."

„Jo, asi jo. Jen bych to asi nevydržel týden držet v sobě a potřeboval jsem se uklidnit," řeknu a vidím, jak doktorka vstane z křesla, dojde ke stolu a otevře lahvičku, pak nalije z flašky vodu a přijde blíž ke mně.

„Tohle ti neublíží," podá mi sklenku s vodou a prášek. „Jen budeš tak za půl hodinky trochu ospalý, takže alespoň usneš a nebudeš se rozptylovat přemýšlením a nijak ti to neublíží a teď běž rovnou domů."

„Určitě půjdu, děkuji."

A tak jsem se co nejrychleji snažil dojít domů, vyběhl do pokoje, padl do postele a usnul. A samozřejmě se stalo něco, co jsem čekal. Zdálo se mi o tom. O tom co se dělo, což mě po několika minutách probudilo a už jsem ani spát nechtěl. Teď abych se bál i spát. Otevřel jsem okno a šel jsem zase na střechu. Se zavřenýma očima jsem vdechoval čerstvý vzduch. Spousta lidí by asi v mém případě už měla zapálenou cigaretu, ale já s tím nikdy začít nechtěl, ač mě to několikrát lákalo, ale nemám rád cigarety, smrdí mi to a myslím, že to je to poslední s čím bych si mohl, nebo měl kazit zdraví.

Neměl jsem zamčeno a tak se po nějaké době objevil v okně Frank. „Můžu?"

„Jasně," kývnu a pousměju se.

„Jak bylo?"

 „Teď už snad klidně," odpovím a hlasitě oddechnu.  

 „Rodiče i s Ellou pojedou na víkend k babče a dědovi, tak si večer můžeme třeba objednat pizzu a kouknout na nějakej film, nebo zapaříme nějakou hru?"

 „Okay." Kéž bych mohl komunikovat se všemi z rodiny tak, jako komunikuju s Frankem.  Zrovna s babičkou a dědou jsem nemluvil, ani nepamatuju. Kolikrát přijeli na moje narozeniny, ale já měl zrovna tak blbý období, že jsem byl zavřený v pokoji a zahrabaný v peřinách. Narozeniny jsem ani neslavil a nemám pocit, že bych je chtěl oslavovat letos.